O polském divadle českému publiku

Po úvodních dvou pořadech o staropolském a osvícenském dramatu se posluchači seznámí s dramatickou tvorbou romantiků, s vybranými autory hnutí Mladé Polsko z přelomu 19. a 20. století i meziválečného období a konečně poslední část bude patřit dramatikům druhé poloviny 20. století.

Autoři pořadů přitom vycházejí z toho, že polské divadlo, a tedy i drama, má sice mezi českými divadelníky velkou prestiž, ale širšímu okruhu posluchačů a diváků je známé daleko méně. Pokusí se proto ve dvaceti dílech pojednat nejen o dramaticích u nás občas hraných, například o Aleksandru Fredrovi, Gabriele Zapolské nebo Slawomiru Mrožkovi, ale bude věnovat pozornost i těm, jejichž tvorba je silně zakotvená v polských reáliích a má velký význam pro utváření specificky polské divadelní i kulturní tradice. Platí to například o polských romanticích Adamu Mickiewiczovi, Juliuszi Slowackém i Zygmuntu Krasiňském, ale také o Stanislawu Wyspiaňském, Witoldu Gombrowiczovi a dalších. Zvláštní pozornost bude věnována česko-polským divadelním vztahům a významnějším inscenacím polských her.

Garantem cyklu je profesor Jan Hyvnar, který o polském dramatu dlouhá léta přednášel na divadelní vědě FF UK, ke spolupráci přizval překladatele a bývalého ředitele Těšínského divadla Ladislava Slívu a Alici Olmovou, pedagožku ostravské konzervatoře a bývalou dramaturgyni Těšínského divadla. Režie se ujala Markéta Jahodová.

V Čechách stále ještě přežívá stereotyp, podle něhož je polská divadelní tradice romantická a česká realistická. Tento cyklus pořadů se pokusí naznačit, že jde o stereotyp zjednodušující, neboť v různých obdobích najdeme v polském dramatu oba směry, vedle romantiků psal hry „polský Molière“ Aleksander Fredro, vedle neoromantických her Stanislawa Wyspiaňského psala Gabriela Zapolská v naturalistickém stylu, vedle dramatika takzvané „čisté formy“ Stanislawa Ignacyho Witkiewicze psal jemné psychologicko-realistické hry Jerzy Szaniawski.

Poláci a Češi, dva jazykově velmi blízké národy, vytvořili dvě osobité kulturní tradice, které se ovšem v dějinách pod vlivem okolností politických, kulturních nebo náboženských od sebe jednou vzdalovaly, například v době romantismu, kdy polské divadlo mělo již své národní divadlo a české teprve procházelo obdobím národního obrození, nebo si byly naopak blízké, jak tomu bylo v dobách polské i české moderny nebo v 60. letech minulého století, kde dodnes stojí v dějinách divadla jméno Slawomira Mrožka vedle jména Václava Havla.

Účinkují: Renata Venclová, Martin Finger, Miroslav Hanuš, Jiří Hromada, Martin Zahálka, Radek Zima a Eva Vrbková

Překlad: Jaroslav Simonides a Jan HyvnarPřipravil: Jan HyvnarRežie: Markéta Jahodová