Jan Klusák, skladatel

Vlastně ničemu jinému než komponování se nikdy nevěnoval – snad s výjimkou občasných hereckých epizod ve filmu a proslulém Divadle Járy Cimrmana.

Povídání s ním se točilo především kolem hudby, zavzpomínal na své profesory na AMU (kam nastoupil v roce 1953) – bylyi jimi Jaroslav Řídký a Pavel Bořkovec, ale také Karel Janeček, Jaroslav Zich a Václav Trojan, jehož syn do studia zavolal a vzpomněl na setkání s Jasnem Klusákem, který chodil na neformální konzultace s jeho otcem.

Telefonickým hostem byl dirigent Libor Pešek, který právě dnes slavil narozeniny. Oba přátelé zavzpomínali na uvádění Klusákových děl v Divadle Na zábradlí, a to v podání Peškova dechového ansámblu Komorní filharmonie. V pořadu pak mj. zazněly dvě ze Čtyř malých hlasových cvičení na texty Franze Kafky, v nahrávce z roku 1960 s Marií Tomášovou – ostatně i ona zavolala do studia a vyznala se z celoživotního přátelství k Janu Klusákovi.

Jan Klusák hovořil o svých hudebních láskách (Stravinském, Hindemithovi, Išovi Krejčím, ale také skladatelském kolegovi Jaroslavu Rybářovi), Liboru Peškovi odpověděl na otázku, proč se od neoklasicismu odklonil hudbě Druhé vídeňské školy. Prozradil, proč nemá rád svoji filmovou a divadelní hudbu, což citovaná poklona od Otomara Krejči zcela popírá – v Klusákově podání je scénická hudba naprosto integrální součástí inscenace.

Jan Klusák je příjemným vypravěčem a vtipným glosátorem, Telefonotéka utekla až příliš rychle!