Dagmar Pecková hostem Telefonotéky
Je to už téměř dvacet let, co Dagmar Pecková křtila ve foyeru Národního divadla svou první supraphonskou desku. Árie W. A. Mozarta. Byl to tehdy svým způsobem šok. Nikoliv hudba jako taková, Dagmar Pecková byla v té době už zkušená zpěvačka, i když v cizině známější než u nás.
Lidé v dnešní době nemají čas zrát, spousta věcí plave po povrchu, ve společnosti se nepěstuje nehledání hlubších věcí, takže se dá hůř rozpoznat genius napojený na něco vyššího.
Ale především video, které Supraphon k nahrávce pořídil, bylo velmi nezvyklé. Dagmar Pecková se během něho několikrát předesignovala a od operní hvězdy se dostala až k řekněme punkačce. Co mě na Peckové vždy fascinovalo, byl zdánlivý rozpor mezi její bouřlivou a energickou prezentací v médiích a stylovou neoblomností jejího hudebního projevu.
Podle slov D. Peckové žijeme bohužel ve světě, ve kterém se nehledá nic hlubšího a vše plave po povrchu. Kultura musí být prý efektní a lidé nemají čas hledat smysl věcí: „Osobně doufám, že se umoudříme a začneme opět podporovat umění, které se napojuje na vyšší řád a že budeme rozpoznávat ty, kteří jsou s tímto řádem spojeni ve smyslu geniality.“ Problém spočívá prý v tom, že díky informačnímu přehlcení jsou osobnosti, které si obdiv v oblasti kultury zaslouží, často zcela přehlušené. Díky jistému otupění prý již nedovedeme dobře rozlišovat, co je geniální a co nikoliv.
Je nezbytně nutné, aby interpret porozuměl obsahu textu, pokud chce podat lepší výkon, nebo stačí pouze vnímat hlas jako další hudební nástroj? Může být neporozumění textu v některých případech naopak výhodou? „Samozřejmě, že texty jsou u písní důležité, ovšem hlavní roli hraje především melodičnost. Obsah textu člověk vnímá na jiné úrovni a jsou to dvě zcela rozličné oblasti. Vždy je ovšem dobré o obsahu vědět alespoň něco.“ Jelikož je pro D. Peckovou němčina téměř vlastním jazykem, dovede snadno proniknout do obsahu tvorby např. Gustava Mahlera nebo Richarda Strausse. O čemž nám také prozradila více.
Dagmar Pecková je prostě mimořádná, originální osobnost, se kterou je radost mluvit a kterou je radost poslouchat. Věřím, že i pro posluchače Telefonotéky.
Nejposlouchanější
-
Raymond Radiguet: Ďábel v těle. O skandální a nerovné lásce mladíka a vdané ženy
-
Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu. Komedie o jednom mystifikátorovi v důchodu
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Ivan Jelínek: Velikonoční mystérium. Ke 100. nedožitým narozeninám Jiřího Adamíry jako Piláta
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.