Bacha na Pärta

Bylo to zvláštní povídání. Jakkoli podle tvrzení programu mají Bach a estonský skladatel (prý „největší současný žijící“) k sobě velmi blízko, koncert spíše potvrdil propastné oddálení. Zatímco Bach pracuje na virtuozitě pocházející ze vzájemných vztahů not, ze hry intervalů, z jejich matematicky řízených variací a kombinací, Pärt hněte jednotlivé tóny. Jistě, zdá se, že v jeho duchovní tvorbě dominuje síla souzvuku, jenže ten přichází až po důkladném pročištění samostatných tónů.

Dalo by se to říct i jinak: to, co Bach vytvořil v extenzitě variací, to Pärt dokáže v intenzitě jediného tónu. Tónu, který se třepotá v systematicky připravovaném a tvarovaném tichu, což se projevuje i ve chvílích, kdy Pärt pracuje se souzvuky. K nejsilnějším místům jeho převážně duchovní tvorby proto patří chvíle, kdy do ticha vyšle mohutný varhanní akord, který nechá doznívat tak nekonečně dlouho, až začne vibrovat vzduch v každém nádechu poésluchače, lhostejno přitom, zda je v sále, kostele nebo doma u CD přehrávače.

Bach a Pärt – jakkoliv odlišní, duchovní usebrání přinášejí oba. Bach „změřené“, rozumově protestantské, v němž se strojová přesnost proměňuje ve spirituální dokonalost; Pärt přináší usebrání pravoslavně odhmotněné, z přesně vymezeného Jedna umožňuje rozpouštění ve Všem. S tím prvním se vznášíme s nohama na zemi, s druhým celým tělem v nebi.

Dejte si Bacha na Pärta – a naopak a vůbec…!