Nenechte nezpívat Mišíka!

Koncertní večer (bezmála čtyřhodinový) byl rozdělen do dvou částí. Té střídavě rozpačité a velmi, velmi melancholické. Ani v jednom případě nešlo o klasické vystoupení. A to ani ne kvůli fyzické indispozici Vladimíra Mišíka (na pódium i z něj se belhal o berlích), jako spíš díky netradiční a výjimečné squadře hostů.

První polovina večera připomínala více koncert typu 60 let od úmrtí Mišíka - samotný oslavenec se během ní vůbec neukázal a proslovy, se kterými většina hostů předstupovala, trpěly skutečně nadměrným množstvím patosu a vůbec velkých slov. O to lépe se ukázalo, v čem vlastně tkví hlavní síla Mišíkovy poetiky. To, co dělá Mišíka Mišíkem už dobrých čtyřicet let, a to, čím dodnes přitahuje jak šestnáctileté, tak šedesátileté, se totiž pozvaným hostům dařilo navodit - třebaže za pomocí pamětnických písní oslavence - jen velmi zřídka.

Hlavní a věřím, že i naprosto bezděčná výhoda Vladimíra Mišíka tkví především v tom, že je za všech okolností civilní. Výrazem při zpěvu (často i těžkých a na hranicích patostu vystavěných písní), svěžími a spontánními komentáři mezi písněmi, v komunikaci s muzikanty. Číší z něj pokora jak ke zpracovávaným tématům, tak k tomu, co se na pódiu v tu chvíli odehrává. A toho přizvaní zpěváci a muzikanti ne a ne docílit.

Vladimír Mišík|foto: www.vladimirmisik.cz

Uhlazený a sladký, bluesově zcela inertní Miro Žbirka, ve vlastní komplikovanosti se utápějící Dan Bárta, léty vychladlý Radim Hladík a laskavým moderátorstvím semletý Michal Prokop, ale i druhý extrém - okázalí a přiopile žoviální Vladimír Merta s Vlastou Třešňákem jako by jen chtěli, ale nevěděli, jak na to. (Je třeba přiznat, že poslední dva jmenovaní byli jako jediní hosté večera přirození a zcela prosti křeče). Tak trochu zůstával rozum stát nad tím, proč na pódium přicházely vzdávat Mišíkovi hold celé kapely - co mají kupříkladu s Mišíkem společného o generaci mladší November 2nd (kromě basisty Vladimíra Gumy Kulhánka, co dříve s Mišíkem hrával)? Přítomnost komplet sestavy But také nebyla úplně nutná, i když ve srovnání s chladným profesionalismem výše zmíněných milá a přirozená.

Pamětníkům, kteří mají kompletní diskografii Mišíka naposlouchanou a dodnes se přou o to, které z období Mišíkových sestav bylo nejlepší (ono je o co se přít!), srdce zaplesalo až v druhé půlce. Vystřídali se tu až na malé výjimky (škoda třeba bubeníka Tomáše Krčka) skoro všichni hudebníci, kteří kdy s Mišíkem vystupovali, a to včetně velmi aplaudovaného Petra Skoumala. Repertoár byl sestaven natolik melancholicky a vzpomínkově, že lze jen těžko vypíchnout místa, která by byla výraznější než ta ostatní. Což koneckonců vyprodaná Archa také dávala dosti nevybíravě najevo - když se polomobilní Mišík belhal po dvou hodinách "práce" již na třetí přídavek, vypadalo to, že dokud definitivně nepadne, diváci ho nepustí.

Zkrátka a jednoduše - jsou události, řekněme vzpomínkového charakteru, na které se chodit vyplatí. Jsou i takové, na které se chodit vyloženě nevyplácí, v případě Mišíka má ale člověk téměř stoprocentní jistotu, že nebude zklamaný. Dokud mu bude hlas a hlava sloužit, nelze než doporučit vyrazit jak na samostatný koncert, tak účast na podobně výjimečně pojaté události. Doufejme, že za deset let bude na tomtéž místě zase příležitost. Do té doby si můžeme pouštět alespoň DVD se záznamem z Archy, které jistě zanedlouho vyjde - věřme, že atmosféra z něj přeteče i za hranice obrazovek a reproduktorů...

www.vladimirmisik.cz