To nejlepší z americké poezie. Ponořte se do veršů světoznámých básníků 19. a 20. století

Umřít bez umírání a bez života žít. Proč je poezie Emily Dickinsonové tak záhadná?

Žila celý život v osamění ve stejném domě, kde se narodila. Kolem třiceti let přestala chodit do kostela, což bylo nevídané, a ke konci života dokonce přestala vycházet z domu. Stejně záhadné jsou i její rukopisy. Psala totiž na recepty, na útržky novin, na jakýkoli papír, který měla po ruce. Ignorovala klasickou interpunkci a často používala pomlčky. Těžko říct, zda-li znamenaly něco nevyřčeného nebo mlčení.

Já v mozku pohřeb cítila,
A hosté smuteční
Chodili – stále chodili –
K mysli mé neteční

Pak všichni usadili se
A mší mě podlomí –
Halasnou – velmi halasnou –
Mé smysly ochromí.

Já zvedat truhlu slyšela,
Skřípla mi na duši,
A opět boty z olova
Prostor ten – ohluší.

Nebesa jedním zvonem jsou,
Bytosti, nic než uši,
A já, a ticho, divný druh,
Samotní, jak se sluší.

Pak praskl sloupek rozumu,
Já padla níž, a níž –
A každým skokem zasáhla
Svět, vědění – ta tíž.

Emily Dickinsonová

autor: Hana Ulmanová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?