Natřikrát za třeťáky

Tartuffe v režii Ondřeje Zajíce má jisté postmoderní prvky. Tartuffa hraje dívka, služka je oblečena v kostýmu připomínajícím indiánskou čarodějku a zbylé postavy jsou naopak v jakémsi nadčasovém obleku, který je na půl cesty mezi klasicismem a koncem předminulého století. Rámec inscenace pak pramení kdesi v expresionismu - na počátku je Tartuffe andělem, na závěr pak andělem s polámanými křídly, či snad padlým andělem. Co však je hlavní - pro školní představení na herecké škole je herectví ve většině případů na vysoké úrovni. Pojetí postav je v duchu Moliérově typové, což je herecká disciplína nepříliš lehká. Hrozí, že se typ neudrží po celý večer či že sklouzne do prázdné grimasy. To se zde nestalo a postavy - či přímo celé typy - žijí a komický účinek se dostaví přesně tam, kde se má dostavit.

V Baru Honolulu ožívají písně Suchého a Šlitra, navlečeny na jednoduchou kostru drobných situací a rozehrání vztahů několika zjevně pravidelných návštěvníků Baru Honolulu. Tak jako v Tartuffovi i zde vznikají jisté typy, tentokrát však již z běžného života. Hejsek, koketa, naivka. Všichni jako by přišli z běžné ulice sem - do baru Honolulu. Přiznám se, že jako milovník Semaforu jsem na představení šel s trochou předsudků - přeci jen to nebude S + Š, ale VOŠ. O to mileji jsem byl překvapen, pobaven, rozesmán a rozněžněn. Ostatně, již několikrát předtím jsem zažil, jak písně spojené s charakteristickým podáním slavných autorských interpretů jako S + Š, nebo i V + W zpívají profesionálové a vzniká nudný plagiát. Zatímco kdykoli se jich chopí mladí herci, či i třeba ochotníci, vznikne představení hodné svých autorů. Možná za to může skutečnost, že obě zmíněné autorské dvojice začínaly jako mladí, naplnění elánem, a to mládí jim vydrželo až do stáří, a tak se jim nyní mohou vyrovnat jen mladí. Ti z VOŠ se s nimi (a snad i jim) vyrovnali výtečně.

Tartuffe v režii Ondřeje Zajíce|foto: pidivadlo.cz

V neposlední řadě, či přesněji jako to nejlepší na konci, je třeba zmínit autorské představení Ivety Duškové Vlak. Tak jako před námi ožil pomyslný Bar Honolulu, tak zde ožívá jedno vlakové kupé naplněné lidskými osudy, o kterých nám vypráví průvodčí. Charaktery jsou rozloženy tak, aby vznikaly zajímavé situace, zajímavé dialogy a aby cesta plynula tu volně, tu s přestávkou na píseň, jindy s drobnou odbočkou do snu či mysli některého z cestujících, jindy zase do snu průvodčí. Inscenace plyne s pocitem, jako by vznikala přímo před námi. Jako by situace a vše, od drobných slovních hříček až po středně velké a větší gagy, vznikalo přímo před námi, a přitom je jasné z tempa a přesných point, že tento vlak jede podle řádu, který je rozhodně dodržován tisíckrát přesněji než ten užívaný Českými drahami. I zde pak jsou všechny postavy vykresleny herecky velmi přesvědčivě a přesně. Žijí své životy přímo před námi na osmi kostkách, ze kterých se dá vybudovat nejen vlak, ale celý svět.

A tak pokud vás tramvaj poveze kolem sedmé večerní Letnou, zkuste zaběhnout do Letohradské 44 do Pidivadla (www.pidivadlo.cz) - třeba budou dávat některé ze zmíněných představení. Ale pospěšte si, ať vám neujede vlak - tento ročník letos končí, a kdo ví, co bude dál. Kdo ví.