Muž, který se stále směje

Kontrast znetvořené tělesné schránky a dobré duše byl oblíbeným tématem romantiků, vzpomeňme třeba na Quasimoda. Ostatně Weisenbornova dramatizace Loftera vznikla právě podle románu Viktora Huga Muž, který se směje. Děj nás vrhá přímo doprostřed komediantské skupiny. A tak se v inscenaci Filipa Nuckollse otevírají divákům obě strany divadla: ta určená pro publikum i ta skutečná viděná ze zákulisí. Samotný příběh je experimentem podobným zápletce z barokní hry Život je sen. Změní se povaha člověka, získá-li výrazně odlišné společenské postavení? Lofter, žijící v herecké skupině, se ukáže být v dětství uneseným šlechticem. Získá proto najednou peníze, nevěstu i společenskou prestiž.

Nevyvážená dramatizace, která nechává diváky v první polovině užívat si poodhalení komediantského zákulisí a aktualizovaných poloimprovizovaných skečů Loftera, se v druhé polovině zcela ocitá ve vleku příběhu, který dovádí do nikterak překvapivého konce. Zvláště v závěru prosvítá ruka Güntera Weisenborna, který romantickou předlohu dramatizoval se záměrem protifašistické kritiky společnosti. Působivost vykreslení divadelního prostředí, zákulisí cirkusových vyvolávačů a akrobatů se podřizuje snaze kritizovat vládnoucí elitu.

Lofter - muž, který se stále směje|foto: houser.cz

Petr Lněnička v titulní roli zaslouží největší pozornost především pro své komediální schopnosti. Je všeumělem, jak ostatně komedianti kdysi bývali. Hraje na kytaru, žongluje, zpívá, improvizuje, ale především baví diváky. Vyvolává a vychvaluje představení, otevírá sázky a kibicuje zájemce, mění hlas a paroduje "Honzu" Nedvěda. Aktuálně se do inscenace vetřely i narážky na "Bohouše" Kulínského. Markéta Coufalová ztvárňuje slepou Angelinu; křehkou, něžnou a naivně zamilovanou tanečnici. Její výkon se pohybuje přesně v rozsahu této jednoduché postavy, a není proto nijak zvláště zajímavý. Jakub Špalek jako principál Sangfaz zůstává nelogicky poněkud upozaděn. Ačkoliv je původním hybatelem celého dění a prodělává velký vývoj (z milého, téměř otcovského principála se totiž vyklube nelidský comprachico), příliš se tato změna do postavy nepromítne.

Inscenace působí nevyváženě především kvůli nesourodé Weisenbornově dramatizaci, kterou ani hravá interpretace nedokázala v druhé půlce zbavit moralistního a rozvleklého nátěru. Přesto především pro objevný výkon Petra Lněničky stojí inscenace za zhlédnutí.