Mozaika poskládala čestné díly. Připomeňte si osobnosti oceněné za činnost na kulturní a umělecké scéně

17. listopad 2016
03553817.jpeg

Při oslavách dvou desetiletí vysílání kulturního zpravodajství byly v lednu 2016 uděleny ceny Mozaiky devíti osobnostem jako výraz uznání za působení na české umělecké scéně a poděkování za dlouholetou spolupráci. Od začátku března jste mohli slyšet sérii výjimečných setkání právě s těmito významnými postavami české kultury.

Ve svátečním odpoledni 17. listopadu 2016 od 16:00 hod. si poslechněte sestřih speciálních vydání věnovaných jednotlivým držitelům čestného dílu Mozaiky.

Začátkem roku 1996 se v ranním vltavském vysílání poprvé objevila Mozaika. Zpočátku v necelé hodině nabízela rozhovory a pozvánky na kulturní akce, zprávy a přehledy tisku, to vše doplněné klasickou hudbou. Dnes je Mozaika nejposlouchanějším pořadem Vltavy. Od pondělí do pátku nabízíme více než 200 minut kulturního zpravodajství a publicistiky denně. Hudební výběr zahrnuje vedle klasiky také jazz, šanson, world music, filmovou a divadelní hudbu, ukázky z nových desek i koncertních projektů. Vedle moderátorů, redaktorů a pravidelných externích spolupracovníků mají nesmírnou zásluhu na podobě a kvalitě Mozaiky osobnosti, které své síly a dovednosti věnovali určité kulturní oblasti. Pracují v uměleckých oborech, zabývají se divadlem, tanečním uměním, filmem nebo literaturou, jejich aktivity často začínaly na příslovečné „zelené louce“.

Ale jejich nadšení a víra v kvality, které ta která oblast zájmu může vydat, byly tak nakažlivé, že jsme je opakovaně a rádi zvali do vysílání Mozaiky, že jsme za nimi chodili s mikrofonem a snažili se „dobré dílo“ také po rozhlasových vlnách propagovat. Jestliže si v letošním roce připomínáme dvě desetiletí Mozaiky, tyto osobnosti, jichž si vážíme a na něž se můžeme spolehnout, k oslavám samozřejmě patří a možnost poděkovat jim je povinností. I proto každému z nich, skutečných přátel Mozaiky, věnujeme speciální hodinu vysílání.

3. března 2016 na návštěvě u držitele čestného dílu dvacetileté Mozaiky, Michala Dočekala.

03553509.jpeg

Byl mezi studenty, kteří po 17. listopadu vydali svědectví o brutálním zásahu na Národní třídě. Po studiu režie na DAMU našel uplatnění nejdříve ve spolku Kašpar, pak utvářel podobu pražského Divadla Komedie a od roku 2002 byl až do loňského podzimu uměleckým šéfem činohry Národního divadla v Praze. Dnes má v Národním divadle funkci ředitele činohry a na dva roky je také prezidentem Unie evropských divadel.

„Na kapitána je překvapivě empatický. Postupem let, jako by v sobě nechával dnes tak riskantní vlastnost, vykvést. Ale zúročuje se mu v režii. To nejcennější, co divadlo má, to nezaměnitelné, ničím nenahraditelné, je bezprostřední herecký výkon. Není náhodou, že herci v jeho inscenacích dostávají ceny.“ (Slova, která o Michalu Dočekalovi pro Divadelní noviny napsala Daria Ullrichová.)

14. března 2016 s dalšími dvěma držiteli čestného dílu Mozaiky, se Zdenou a Václavem Fléglovými.

03553512.jpeg

Jak přivést děti ke kultuře, k rozhlasu, rozvíjet jejich um i všeobecně pozitivní přístup k umění? Dismanův rozhlasový dětský soubor za pětadvacet let vedení manželů Zdeny a Václava Fléglových to dokázal. Šíří dobré jméno české kultury nejen na domácích jevištích nebo rozhlasových vlnách, navštívil také Spojené státy, Švýcarsko, Francii nebo Japonsko. Z řad souboru vzešli neviditelní i viditelní herci, redaktoři a moderátoři.

„Téměř ve všem se lišíme: jedna má ráda neklid, druhý klid, ona má kladný vztah k poezii, on záporný k uklízení, Zdena nade vše miluje klobouky, Václav jí to trpí. Sami kolikrát žasneme, jak se v nejrůznějších protikladech nádherně prostřídáme, aniž bychom to jakkoliv domlouvali – jeden zahartusí/pochválí/vyčiní, druhý ztiší/vynadá/polaská. Zcela zajedno jsme snad pouze v tom, že kdybychom nebyli takové protivy, byly bychom zřejmě – protivy!“ (Napsali Zdena a Václav Fléglovi na úvod svého vyprávění o své pouti s DRDS.)

7. dubna 2016 přišel na návštěvu do studia divadelník Roman Černík, držitel čestného dílu dvacetileté Mozaiky.

03553510.jpeg

Pedagog, absolvent katedry výchovné dramatiky a autorské tvorby DAMU Roman Černík v roce 1998 spoluzaložil Centrum pro kulturní a sociální projekty JOHAN, je úzce spjat se vznikem Otevřeného komunikačního prostoru Moving Station (Hemžící se zastávka) na bývalém nádraží Plzeň-Jižní předměstí, jehož je nyní ředitelem. V tomto kulturním prostoru jsou pořádány divadelní, taneční a hudební performance, zavedené krajské přehlídky poezie a amatérského divadla, funguje tam galerie a kavárna a odehrává se i doplňkový program mezinárodního festivalu Divadlo.

„Inspirující je jeho neutuchající optimismus, nasazení, s kterým se do své práce vrhá a téměř nekonečná energie, kterou pro záběr svých aktivit potřebuje. Významně motivuje lidi kolem sebe v hledání zdánlivě nerealizovatelných způsobů tvůrčího sebevyjádření.“ (Z charakteristiky Jana Brabce z Plzně na webu Učíme se příběhy.)

13. dubna 2016 patřilo vysílání odpoledního kulturního zpravodajství Yvoně Kreuzmannové, držitelce čestného dílu Mozaiky.

03553511.jpeg

V mládí ji to táhlo ke sportu, hlavně gymnastice, až ji posléze zcela uchvátil tanec. Objevila v něm nečekanou a dokonalou souhru duše a těla, možnosti kreativity. Založila občanské sdružení Tanec Praha, pro taneční obor vydupala ze země žižkovskou a dnes už zavedenou scénu Divadlo Ponec a prostřednictvím každoročního festivalu Tanec Praha k nám přiváží světovou taneční špičku. Byla uměleckou ředitelkou projektu Plzeň 2015 – Evropské hlavní město kultury. Zásadní měrou se zasloužila o získání tohoto prestižního titulu pro Plzeň. Jejím nejvyšším oceněním je Rytířský řád Za zásluhy, který jí udělil francouzský prezident za mimořádný přínos pro rozvoj evropské kulturní spolupráce.

Chodila trénovat šestkrát týdně, protože tanec ji naprosto uchvátil. „Objevila jsem v něm nečekanou a dokonalou souhru duše a těla,“ vzpomíná. „Vaše myšlení se vám, pokud se patřičně uvolníte, odrazí v pohybech těla. Otvírá kreativitu. Měl by se vyučovat na školách, skvěle podporuje rozvoj osobnosti, protože vrací děti k jejich přirozenosti. Zvlášť ty z města.“ (Z rozhovoru pro Salon Práva.)

25. dubna 2016 jsme přivítali držitele čestného dílu dvacetileté Mozaiky, Jana Šulce.

03553507.jpeg

„Vydat dnes knihu, to je většinou jako hodit kámen do vody.“ V tomto povzdechu editora a nakladatelského redaktora Jana Šulce slyšíme několikerý zmar. Dávné rozhodnutí věnovat se vydávání české literatury naplňoval nejprve v tradiční značce Odeon, a po jejím zániku především v nakladatelství Torst. Jan Šulc slouží literatuře a čtenáři, i když dohnat její vývoj nebo naplnit jeho ambice už z podstaty své profese nikdy nemůže. A přece je povzdech toho, kdo pětadvacet let háže knihy do vody, nadějeplný: v moři knih se totiž vlny vrací v jiném výkmitu než v louži nebo v rybníku.

„Řekne-li se ´ediční práce´, máme na mysli většinou osamělou činnost editora-odborníka s cizími texty, ať už jejich autor již nežije, nebo sice žije, ale dal editorovi volnou ruku k zacházení se svými texty. Během let, v nichž se vedle práce redakční a nakladatelské zabývám i prací ediční, jsem však zažil ještě něco jiného: spolupráci editora s autorem na vzniku knihy, která by svou výslednou podobu nezískala ani bez jednoho z nich. Nevím, zda lze tuto práci nazvat prací ediční, určitě to však není běžná redakční práce, protože editor nepracuje pouze s textem, ale v dialogu s autorem knihu spoluutváří.“ (Z komentáře Jana Šulce pro časopis Host.)

V době, kdy kina zaplavovala hollywoodská tvorba, vznikla dramaturgická alternativa, která postupně vytvořila komunitu i kulturu artového filmu v Praze. Jako první se proměnilo kino Aero na Žižkově a přidaly se i další sály, třeba pražský Světozor, který je nyní nejnavštěvovanějším klasickým kinosálem u nás. Toto zpestření programu pro filmové diváky zajišťuje distribuční firma Aerofilms.

16. června 2016 se Mozaika vypravila do kina Aero, kde ji přivítali držitelé čestných dílů dvacetileté Mozaiky, Pavel Rajčan a Ivo Anderle.

Další čestné díly dvacetileté Mozaiky získali "muži od filmu": jeden ze zakladatelů kina Aero a zároveň někdejší spoluzakladatel kultovní žižkovské hospody U vystřelenýho voka, kurátor sbírky plakátů filmové galanterie Terryho ponožky Pavel Rajčan, a dramaturg kina Aero a zároveň distribuční společnosti Aerofilms, kterou spoluzakládal a spoluvlastní, Ivo Anderle.

03553506.jpeg

Také díky těmto dvěma osobnostem je Aero kinem dobrých filmů. Aero je kino s jedinečnou atmosférou, kam si můžete zajít na předpremiéry i premiéry nových filmů, osvědčené klasiky, páteční a sobotní noční projekce, tematické filmové přehlídky. Posedět můžete ve zdejším baru nebo na zahrádce a užívat si typickou atmosférou pražského Žižkova. Zároveň se k prostoru kina váže zajímavá historie, neboť je jedním z nejstarších filmových klubů v ČR. O prvopočátcích kina říká Pavel Rajčan: „Bio Aero vzniklo v roce 1934, kdy zde byl premiérován film Madla z cihelny za osobní účasti Hugo Haase. V materiálech jsme také vypátrali, že to kino se mělo původně jmenovat Stráž, protože ten blok domů, v jehož vnitrobloku kino sídlí, stavělo snad ministerstvo vnitra. Naštěstí k tomu nedošlo a kino dostalo ten krásný název Bio Aero.“

Jak osobitě a přesně přiblížit posluchači rozhlasově těžko uchopitelný umělecký obor jako je výtvarné umění? Toto snažení po celou dobu dvacetiletého vysílání Mozaiky s erudicí, nasazením, poctivostí a nevyčerpatelnou energií dokazuje redaktor Karel Oujezdský. V roce 2008 mu byla Masarykovou akademií umění udělena Cena Rudolfa II. za soustavnou propagaci současného výtvarného umění v Českém rozhlase; dnes mu dáváme cenu mnohem osobnější - čestný díl dvacetileté Mozaiky.

03553508.jpeg
  • Divadlo
  • Zpráva