Mohsen Makhmalbaf: Pomocí skutečnosti vrátit filmu sílu
Mladý radikál, který pobodal policistu. Vězeň. Slavný filmař. Básník. Nepohodlný protirežimní intelektuál. Emigrant, žijící ve zničeném Afghánistánu. Mluvčí revoluce. Tím vším v životě byl slavný íránský režisér Mohsen Makhmalbaf, autor filmů Cyklista, Nevinný okamžik, Salaam Cinema, Kandahár a řady dalších.
„Íránské kino je jako člověk, který stojí nohama na zemi, ale jeho hlava se tyčí směrem k nebi. Je to náš talent a naše imaginace, co nám umožňují přesáhnout to, na čem stojíme a z čeho vycházíme,“ říká hvězda íránské nové vlny. Makhmalbaf dnes žije v Británii a dál točí filmy – ostatně stejně jako jeho dcery Samira a Hana, syn Maysam a manželka Marzieh, kteříspolu s ním tvoří rodinnou společnost Makhmalbaf Film House.
V létě přijel na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště, kam přivezl nový snímek Prezident i výběr ze starších děl, a poskytl nám obsáhlý rozhovor pro Slovo o filmu Ten je o jeho nejvýraznějších filmech, kinematografii, kterou vnímá především jako prostředek společenské a kulturní změny, i o jeho vlastních unikátních životních osudech. A končí poměrně skandální informací o krajanu Jafaru Panahím (Ofsajd, Zatažený závěr, Taxi Teherán), který podle Makhmalbafa lživě udržuje svět v domnění, že je v domácím vězení. „Jafar Panahí nikdy nebyl v domácím vězení,“ tvrdí Makhmalbaf.
Část rozhovoru vám nabízíme i v přepisu:
Váš nový film Prezident je o svrženém diktátorovi. Natáčel se v Gruzii a vidíme v něm tedy postsovětskou realitu. Zároveň ale film reaguje na události Arabského jara. Jak to pro vás jde dohromady?
Na začátku byl scénář, který jsme já a moje žena napsali před 9 lety v Afghánistánu. Byl o prezidentovi Afghánistánu. Když na Blízkém východě proběhlo Arabské jaro, scénář jsme několikrát přepsali, abychom dosáhli příběhu, který se může odehrát v mnoha různých zemích. Přemýšleli jsme o tom, jak udělat film, který nebude o jedné zemi. A nebude o minulosti. Bude o modelové situaci, o diktatuře, revoluci, porevoluční anarchii a vzniku nové diktatury. Může to být Rusko, postsovětské státy jako Tádžikistán, nebo Egypt, Sýrie nebo východní Evropa. Přemýšleli jsme obecně o diktatuře a lidech, kteří s ní kolaborují. O revoluci a nových pořádcích. Inspirovali jsme se informacemi o diktaturách z celého světa, každá z částí našeho filmu se vztahuje k jiné zemi.
Íránský film je slavný díky tomu, že dokázal přivést na plátno jednoduché, ale silné příběhy o často chudých, prostých lidech. Jak jste nacházel náměty? Takhle začal celý film. Bratři Lumièrové sledovali skutečné lidi a jejich život. Začátky kinematografie se inspirovaly skutečnými příběhy. Když pak bylo filmu už víc let, vzdálil se životu. Přestěhoval se po nějakých dvaceti letech kvůli snadnějšímu řešení technických problémů do studií a realita z filmů zmizela. Život byl úplně jinde. Íránská nová vlna se pokusila do filmu vrátit skutečný život. - Impresionisté vzali rám obrazu a vynesli ho z ateliérů a svých domovů ven do přírody a skutečného života. My jsme vzali kamery a začali natáčet skutečný život. Snažili jsme se vyprávět příběhy s jejich skutečnými aktéry a neherci. Jak jen to šlo. Hledali jsme svěžest a skutečnost. Dlouhá historie se na kinematografii podepsala. Film byl umělý, my jsme mu pomocí skutečnosti chtěli vrátit sílu.
A jedním z důsledků vašeho přístupu bylo, že jste začali natáčet mimo studia, s neprofesionálními herci a že jste se začali jako filmaři vyskytovat v situacích, ve kterých život spolknul filmařinu, jestli to tak můžu říct. Začali jste vytvářet filmy, ve kterých fikce a „realita“ dostihují jedna druhou a začínají být neoddělitelně spojené. Což je úžasný moment. Jak oddělit obraz a představivost? Oboje je pevně spojené s lidmi.Díváte se… dejme tomu na strom. Když ho natočíte, nebo vyfotíte, vznikne jeho obraz. A ten má v sobě víc. Vyvolává nějaké vaše představy o tom stromě. Vše začíná od něčeho skutečného, ale míří dál. Dosahuje do další úrovně. Film je založený na obrazu a zvuku. Ale pořád se nějak vztahuje ke skutečnosti a imaginaci svých autorů. Film je kombinací skutečného života a talentu a představivosti. Proto jsou naše filmy realisticko-poetické. Občas realisticko-poeticko-politické. Všechno to je naší součástí. Naše íránské kino je jako člověk, který stojí nohama na zemi, ale jeho hlava se tyčí směrem k nebi. Je to náš talent a naše imaginace, co nám umožňují přesáhnout to, na čem stojíme a z čeho vycházíme.
Jeden z vašich slavných starších filmů, Cyklista, vypráví příběh afghánského uprchlíka. Zdá se, že Afghánci byli nejen pro vás, ale i pro vaše filmařské kolegy, například pro Abbáse Kiárostamího důležitým tématem. Čím to bylo? Afgháncích jsou naši sousedé, máme 800 kilometrů společné hranice. V posledních 30 letech se Afghánistán ocitl ve strašné situaci. Do Íránu odtamtud přišlo 3 miliony uprchlíků. 10 % obyvatel Íránu byli Afghánci – dnes už je to méně, ale tenkrát to bylo takhle obrovské číslo. Měli nesmírně těžký život, tvrdou práci a byli hrozně chudí. I když byli třeba vzdělaní. Lidi, kteří měli PhD., pracovali jako dělníci. Soucítili jsme s nimi. Chtěli jsme je podpořit a vyprávět jejich životní příběhy.Proto jsem natočil film o uprchlíkovi, jehož žena je těžce nemocná a on nemá peníze na léčení, a tak se z nedostatku jiné práce vrhne do zvláštní show, ve které jezdí sedm dní a sedm nocí beze spánku na kole. Ale nejde jen o jeho malý příběh. Vidíme, co se děje kolem něj, jak se z toho postupně stane mnohem větší věc a jak na něj reaguje společnost. Kolik obchodníků situace přitáhne a jak chtějí na jeho tragédii vydělat. A vidíme i politiky, kteří se snaží situaci kontrolovat. Ekonomie, politika, kultura se sešly v jednom jednoduchém příběhu. A můžete vidět, jaká je země, kde se ten jednoduchý příběh odehrává.
Gabbeh je příběh o chudých vazačích koberců, lidech z jednoho etnika, žijícího na odlehlém íránském venkově. Tenhle příběh jste začal odvíjet proto, že jste se setkal s nějakým mimořádným kobercem, nebo jak to bylo? Perský koberec je slavný po celém světě. Ale tenhle koberec gabbeh nebyl známý ani v samotném Íránu. Zjistil jsem, že existuje asi 150.000 lidí, chudých vazačů koberců, kteří jsou skutečně tak chudí, že skoro umírají hlady. A nikdo o nich neví. Vypravil jsem se do jejich vesnic, viděl jsem jich hodně, určitě stovku vesnic. Viděl jsem ty jejich koberce a uvědomil jsem si, že jde o svého druhu malbu. Dal jsem si za cíl natočit příběh jednoho koberce a skrz něj vyprávět příběh chudých kočovníků v současném Íránu. Poetický příběh jejich nomádství, které se proměňuje s jednotlivými ročními obdobími. Ti lidé bojují o život v chladu i vedrech. Ale jde o víc. Jde o jednoduchý život, zakořeněný v přírodě a krajině. Měli bychom být schopni se k němu vrátit. Proč bychom měli žít jenom ve městech?
Natáčení Gabbeh bylo nejpříjemnější období mého života. Spal jsem ve stanu. Slyšel jsem divoká zvířata a zjistil jsem, že mají neuvěřitelně krásné hlasy. Když jsem cítil vítr v tvářích a myl jsem si obličej v řekách, cítil jsem něco neopakovatelného. Prali jsme si přímo v řece, koupali jsme se tam, spali jsme, pracovali jsme a jedli v poušti. Pochopil jsem, že existují ještě jiné možnosti, jak žít. (…)Byla to velká zkušenost a natáčení také znamenalo přínos pro ty chudé vazače koberců. Jejich práci film proslavil ve světě i v mé vlastní zemi. Najdou teď pro svoje koberce víc kupců a mají se aspoň o trochu lépe. Film je prostě poetický, realistický i surreálný...
Byl jste ve vězení, protože jste pobodal policistu. A přesně tento moment jste znovu zpřítomnil ve filmu Nevinný okamžik, a to o mnoho let později s tím samým policistou, který vás totiž kontaktoval tak, že přišel na casting jiného vašeho filmu. Nevinný okamžik je podle mě jeden z vašich mistrovských kousků. Obdivuju to, kolik rovin film má. Musela to být velmi osobní věc, natočit ten film. Ano, Nevinný okamžik je můj vlastní příběh. Toho policisti jsem napadl, protože jsem mu chtěl ukrást jeho zbraň. On mě postřelil a já jsem byl zatčený vlastně hned poté obyčejnými Íránci, kteří byli okolo. O dvacet let později už jsem byl v Íránu známý jako filmař a ten policista za mnou skutečně přišel. Chtěl hrát ve filmu. Já si uvědomil, že jsem napadl jednoho policistu, ne stát. Byl to obyčejný člověk, který pracoval pro mnou nenáviděný systém.Snažil jsem se o tom tedy udělat film a zpochybnit islámskou revoluci, která v Íránu proběhla. I jiné věci. A chtěl jsem natočit demokratický film. Dal jsem jednu kameru tomu policistovi, svému bývalému nepříteli, a jednu jsem měl já. A mohli jsme vést dialog tak, jak jsme oba chtěli. Sehnali jsme dva mladé aktéry, kteří měli reprezentovat nás samotné před dvaceti lety. A režírovali jsme je. Ale je samozřejmě nemožné vrátit minulost, nemůžete si události zrežírovat znovu a líp. Čas byl tedy další důležitý prvek toho filmu. Koncept Nevinného okamžiku ukazuje, že je to s časem – není to jednoduše tak, že je včerejšek a po něm dnešek. Někdy včerejšek následuje až po dnešku. Čas může věci zacyklit. Můj film nabízí víc perspektiv soustředěných kolem jednoho výchozího konceptu. A nakonec nevíme, co je pravda a co ne. A vidíme, že každý má svůj úhel pohledu na věci a svůj díl pravdy. Zohlednit všechny možné úhly pohledu je mnohem lepší než razit jen jeden. Nevinný okamžik má mnoho rovin v technickém i filozofickém smyslu.
Ta vaše osobní zkušenost je unikátního. Byl jste mladý radikál, bojující proti šáhovi ve jménu islámské revoluce. Vězeň. Intelektuál nespokojený s vítěznou islámskou revolucí. Emigrant. Když se díváte zpátky, vidíte nějakou kontinuitu, nebo se na svůj díváte jako na několik osudů, trochu jako víc duší v jednom těle? (...) Někdy si představuju, že vedu tři čtyři odlišné životy. Ale ne. To je jeden kontinuální život. Necítím se na 58 let, kolik mi je. Někdy si připadám, že mi je 150 let, protože mám příliš mnoho zkušeností. Jen co se týče kinematografie – natočil jsem přes třicet filmů. A vydal jsem 30 knih. Byl jsem u 72 různých neziskových projektů pro Afghánce. A některé z nich byly dost velké. Pracoval jsem od nevidím do nevidím. Tyhle zkušenosti mě formovaly. Díky nim jsem tím, kým jsem, v dobrém i ve zlém. Jsou to cesty, po kterých jsem přišel. A proto mám hodně věcích, o kterých chci mluvit a hodně zkušeností, které chci sdílet. Když vidím, jak se mladí lidé radikalizují, necítím k nim nenávist. Nechci je hned kritizovat. Vím, jaké to je. Chci s nimi sdílet zkušenosti, díky kterým se můžou zamyslet nad tím, co dělají a kam to možná povede. Jsou to totiž často lidé s velkou touhou po změně a s nadšením, ale vydávají se na cestu násilné změny. Násilí často přináší jen další násilí.(...)
Ve filmu Salaam Cinema, který vznikl natáčením na castingu s příchozími adepty a adeptkami, jednáte s příchozími dost drsně. Vyjadřujete se o filmu jako o neúprosném odvětví, které doluje z herců emoce kvůli předvádění před kamerou. Jak vypadají vaše castingy? Původně jsem skutečně chtěl natočit jiný film. Ale na casting přišlo 5000 lidí. Bylo jasné, že z toho množství si vyberu jen pár jednotlivců. Zbytek bude zklamaný. Přestože v sobě má velkou energii. Tu by byla škoda nevyužít. Okamžitě jsem se rozhodl na místě natáčet jiný film, o kterém jsem nevěděl, jaký přesně bude. A tak jsem se stal režisérem, který stojí za tím filmem, a zároveň hercem – představitelem režiséra před kamerou. Proto ve filmu jednám jako diktátor, který má moc. I když ovládá jen jednu místnost a jeden stůl. (...)V Salaam Cinema je několik důležitých prvků. Jedním je zrcadlo, které mám jako režisér za sebou. Kino je takové zrcadlo a tentokrát je přes moje rameno nastavené společnosti, přicházející na casting. A pak je tam stůl jako symbol moci. Lidé jako zástupci společnosti. Je to hra s ústředním konceptem a snaha jednoduchým způsobem ukázat, popsat a kritizovat moc.
Jste v kontaktu s dalšími členy íránské nové vlny? Vy nesmíte do Íránu, Abbás Kiarostamí pro změnu v zemi žít může, ale točí raději v zahraničí, Mohamed Rassoulof a zvlášť Jafar Panahí byli ve vězení a Jafar Panahí je pořád v domácím vězení se zákazem natáčet...Ze všeho nejdřív bych rád opravil jeden omyl. Naštěstí Jafar Panahí nikdy nebyl v domácím vězení. Nikdy. Je to omyl vzniklý na základě jeho filmu This is not a film, natočeného doma.. Kdyby byl v Íránu v domácím vězení, nikdo by za ním nemohl přijet a natáčet s ním. Jafar byl tři měsíce ve vězení. My ostatní jsme se kvůli tomu sešli v Cannes a udělali co nejvíc humbuku. Teď už je naštěstí volný. A natočil už 3 filmy. Ten poslední Taxi Teherán je natočený v taxíku po městě. Kdyby nebyl volný, jak by mohl natáčet v autě po městě?
Já si prostě myslel, že šlo o ilegální akci. Měl byl veřejně vystoupit a v nějakém rozhovoru říct, jak to je. (...) Byl tři měsíce ve vězení a to je naštěstí už pryč. Řekli mu, že nesmí točit filmy, ale on je točí. To je pravda. Ale je slavný. Jafar ví, že mu vláda nemůže nic udělat. Ale íránská vláda vězní 15.000 lidí a o nich nikdo nemluví! (...) Cenu, kterou jsem v tady v Česku dostal jsem věnoval panu Musávímu a paní Sahře Rahnavarové, to jsou umělci, kteří byli s podporou jiných umělců mluvčími zelené revoluce. Ti jsou v domácím vězení! Je ostuda, že si umělec bere za rukojmí celý národ. Žádal jsem Jafara, jsi slavný, můžeš jít a mluvit o našem národě. Proč zůstáváš v Íránu a necháváš celý svět, aby mluvil jen o tobě. Jsi svobodný, ale lidi v zahraničí si myslí, že ne.Tohle je poprvé, kdy o Jafarovi takhle přímo mluvím. Jafar by měl jasně odpovědět: Jsi ve vězení? Byl jsi někdy v domácím vězení? – Co vede umělce k tomu, že není čestný? – Je to ostudné, bohužel.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
