Milada Mašinová: Legenda o matce a moři, Katarze koexistence a blasfemismus

Milada Mašinová svými povídkami vyvolává tíseň i smích. Narodila se v roce 1988 a už se stihla velmi pozoruhodně zapsat do české literatury. Studuje scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU a souběžně pracuje v Centru tvorby pro děti a mládež v České televizi.

Od psaní pro děti se podle svých slov příliš nevzdálila ani ve své první povídkové knize. Vydala ji krátce po komiksové trilogii Mor, na níž spolupracovala s výtvarnicí Petrou Josefínou Stibitzovou. Ta ostatně ilustrovala i sbírku Kočky a jiné příběhy o strachu.

Ačkoli se autorka domnívá, že jsou její povídky vhodné pro starší děti, atmosférou obvyklých dětských knih, nebo dokonce pohádek tak úplně neoplývají. Mašinová s šokující samozřejmostí mluví o smrti, strachu, znásilnění i nedostatku citů. Své postavy staví do absurdního světa plného tísnivé atmosféry i černého humoru. Hrdiny jsou tu většinou děti, často nemají příliš idylické rodiny a žijí tak trochu samy.

Povídky Milady Mašinové mají zkrátka hodně společného a dají se v nich vypozorovat jisté souvislosti, což dokazuje i jejich rozhlasová podoba. V jeden celek totiž spojuje hned dva texty – Legenda o matce a moři se tu mísí s povídkou Katarze, koexistence a blasfemismus. Společně odvíjejí životní příběh jedné malé holčičky. A že není tak úplně šťastný, to u Milady Mašinové nepřekvapí. V každém případě je ale popsaný s nadhledem a zanechává po sobě sevřené hrdlo i přidušený smích.