Mikuláš Medek
Od čtvrtka 25. dubna můžeme v Galerii Rudolfinum zhlédnout výstavu obrazů nazvanou Mikuláš Medek. Touto výstavou galerie navazuje na výstavní projekty věnované významným osobnostem českého výtvarného umění 20. století, které výrazně ovlivnily jeho vývoj. Po dvanácti letech je tak v Praze možnost připomenout si prostřednictvím souboru zhruba 150 obrazů rozpětí a členitost Medkova díla.
Mikuláš Medek (3. 11. 1926 - 23. 8. 1974) byl vnukem malíře Antonína Slavíčka. Studoval na Státní grafické škole a později na Akademii výtvarných umění pod vedením Františka Muziky a Františka Tichého. Od roku 1964 byl členem Svazu československých výtvarných umělců. Jeho první samostatná výstava se konala v roce 1965. Medkova tvorba vycházela z principů surrealismu, od kterého se pomalu odkláněl k nefigurální malbě. Přes "existenciální" malířské kompozice a "preparované obrazy", které byly založeny na racionálně rozložených barevných útvarech, se jeho tvorba opět vrátila k figurálním kompozicím a imaginativní malbě.
Posláním výstavy je přiblížit umělecké poselství díla M. Medka současnému pohledu a cítění. Obrazy pocházejí ze stálých expozic domácích galerií, ale jsou zde i díla dosud nevystavená, která pocházejí z veřejných zahraničních sbírek, ale i od soukromých majitelů, kteří je získali většinou přímo od autora ješte za jeho života.
Výstava, která potrvá až do 18. srpna, je doplněna bohatým doprovodným programem. Záštitu nad ní převzal prezident republiky Václav Havel.
Nejposlouchanější
-
Daniela Fischerová: Nevděčné děti. Už vás někdy dostihla vlastní minulost?
-
Jaroslav Havlíček: Děvka páně. Pro diktátora jsou všichni kolem jenom nástroje k ukojení chtíče
-
Alexandre Dumas ml.: Dáma s kaméliemi. Příběh o tragické lásce pařížské kurtizány
-
Molière: Lakomec. Ivan Trojan v titulní roli slavné komedie, v níž jde o peníze až v první řadě
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
