Michael Dudok de Wit: Červená želva se vrací do nekonečnosti moře a je metaforou života

03755189.jpeg
03755189.jpeg

S holandským režisérem a animátorem, držitelem Oscara za krátký film Otec a dcera, mluvíme o smrti, moři a animaci. V Česku Dudok de Wit uvedl svůj působivý, univerzálně sdělný film Červená želva.

Animovaný film, ve kterém spolu komunikují želvy a lidé, ale nepadne v něm ani slovo. To je Červená želva, kterou s podporou slavného japonského Studia Ghibli natočil holandský režisér Michael Dudok de Wit. Vypráví v ní příběh o koloběhu lidského údělu na jednom skoro opuštěném ostrově. Světovou premiéru měl film v Cannes, Zvláštní cenu v sekci Un Certain Regard, je nominovaný na Evropskou filmovou cenu a režisér ho přijel představit českému publiku. Velký rozhovor přineseme v pořadu Slovo o filmu. Část z něj vám nabízíme už teď.

Červená želva může být hodně silný společný zážitek pro rodiče a děti. Počítáte s malými diváky?

Viděl jsem film dvakrát s dětmi od 6 let. K mému překvapení film sledovaly potichu, jen se občas šeptem ptaly na něco rodičů. Vydržely až do konce a měly hodně otázek. Takže si myslím, že to je film vhodný pro děti. Ale nedokážu si představit, že by se na film dívaly samy. Není to totiž jednoduchá pohádka, Červená želva v sobě má nějaké tajemství. V dětech vyvolá otázky, na které je třeba reagovat.

Označil byste svůj filmový příběh za mýtus?

Ano, mám rád slovo mýtus. Je to totiž něco víc než pohádka. Mýtus v sobě má určité bezčasí. Děti se můžou svých rodičů po filmu třeba klidně zeptat, odkud se vůbec vzali! Když jsem psal scénář, myslel jsem hlavně na dospělé publikum. Ve filmu je několik scén doprovázených hlukem i trocha násilí, takže pro úplně malé děti asi vhodný není.

Film se vyznačuje smířeností například s tím, že smrt je součástí života a že je to tak v pořádku…

Ano, takhle já život opravdu vidím. Neříkám, že smrt je hezká věc, to rozhodně ne, je to vždycky smutné a často také umíráme za velmi bolestivých okolností. Ale na hlubší rovině věcí je smrt krásně součástí života. Smrt není konec života, ale jeho součást. Tahle smířenost není poselstvím filmu, protože myslím, že můj film nemá žádné poselství. Ale je to součástí příběhu – jako přirozené pozorování věcí. A pokud ho v tom diváci vidí nebo vycítí, je to skvělé – ale pokud ne, tak je to taky v pořádku.

Jaký máte vztah k moři, které je v Červené želvě nesmírně důležité?

Moře nesymbolizuje jen jednu věc. Jako první mě napadá, že když jdete po pláži, musíte se dívat na horizont. Nemůžete si pomoct. Všimli jste si toho? Ten prostor táhnoucí se k horizontu je mocný. Když jsem film připravoval, jel jsem na jeden malý ostrov na Seychelách. Vylezl jsem na malý kopec a díval se na nekonečný horizont, který jsem měl kolem dokola. To bylo nesmírně silné.

03755190.jpeg

Moře je bohaté na významy. Není bezpečné ani smrtící, ale oboje najednou. Je velmi přitažlivé, ale může nás i snadno zabít. A na červené želvě samotné je něco dojemného. Myslím si to už od dětství. Želva patří do moře, které je nekonečné. Je bezmála nesmrtelná, může žít skoro věčně. Není nebezpečná, ale není to žádné milé zvířátko k pohlazení. Ve tváři má drsný výraz. Jednou jsem se želvou plaval, chtěl jsem se jí dotknout, ale zároveň jsem se jí bál. A dojímá mě, že svůj domov opouští a vylézá klást vejce na pláž. Stojí jí to strašně moc sil a málem při tom umírá. A pak se vrací do nekonečnosti moře. A myslím, že to je krásná metafora života.

Jak dlouho film vznikal?

Začal jsem na něm pracovat v roce 2007. Napsal jsem první verzi scénáře a nakreslil tisíce přípravných obrázku do storyboardu. Trvalo mi to skoro 5 let. Pak jsme si dali krátkou pauzu a do jednoho domu ve Francii jsme sezvali animátory z Francie, Belgie a z Maďarska. Začali jsme film animovat a pak nám to trvalo ještě další 3 roky.

Kreslíte potom ještě rád ve svém volném čase? Nebo je to práce, takže ve volném čase nechcete kreslení animování ani vidět?

To je dobrá otázka. Platí totiž oboje. Pořád ve volném čase kreslím. Dělám to od tří let a je to moje vášeň. A zároveň je to moje profese, v ní jsou deadliny, musíte vyhovět lidem, se kterými spolupracujete, vydělávat… Hrozí, že v té rutině ztratíte spontánní radost z kreslení. Znám oboje. Naštěstí mě čistá radost z kreslení ani po letech neopouští. Ale rutinu taky někdy pozoruju. Dávám si na to velký pozor.