Měla by to být blondýnka s modrýma očima

Anton Pavlovič Čechov (1860-1904) byl původně lékař. Cit pro bolestivá místa i pro občasný groteskní nádech vážných situací, pro tragiku maličkostí i komický rozměr zásadních témat realizoval ve svém prozaickém a dramatickém díle. Kolik Čechov - mistr krátkých literárních útvarů - vyléčil bolesti těla, známo není. Že ale jeho pomoc bolístkám lidské duše byla nezměrná, to lze předpokládat a pro potvrzení neustále vypozorovávat a dohledávat v jeho díle.

Svazek 14 povídek Měla by to být blondýnka s modrýma očima představuje výbor z krátkých novinových povídek ruského klasika svázaných tématem on a ona. Nakolik je zvolený výběr pro dnešní dobu vzrušující? Asi tak, jak moc jsou odpradávna zajímavé vztahy dvou světů - mužského a ženského. Čechovovy povídky jsou krátké, stručné, formou připomínají fejetony inspirované skutečnými odposlechnutými zážitky. Naznačují, ale právě v onom skicování jsou zábavné a výstižné. Hned od počátku se otevírá vějíř vtipu a jemné bizarnosti: Muži hledající partnerky pro ideální manželství jsou buď velmi nároční: "Měla by umět: zpívat, tančit, číst, psát, vařit, smažit, rožnit, laskat, péct (ale nic nespálit), půjčovat pro muže peníze, vkusně se oblékat za vlastní peníze a žít v absolutní poslušnosti", anebo úplně nenároční: "Já stojím o obyčejné děvče. Rozum nepotřebuju. Rozum ten má váhu u muže, kdežto ženská bytost se bez něj docela dobře obejde. (...) Kdežto chytrá bude klidně jíst můj chleba, ovšem že je můj, na to ani nepomyslí. Takže mi hledej husu..." Pokud jsou v povídkách vypravěčkami ženy, jsou plné nadějí: "Konečně i pro mě slunko vyšlo! Dívám se a nevěřím vlastním očím. Před mými okny sem a tam přechází vysoký urostlý brunet s hlubokýma černýma očima." Ty však ne vždy dojdou naplnění: "Ten bídák! Taková ohavnost! Tak ono se ukázalo, že celých těch dvanáct dní slídil po bratrovi Serjožovi, který rozházej čísi peníze a zmizel." Pravdou ale je, že ve většině příběhů naleznou obě strany usmíření a uspokojení: "Ptáte se mě, zda toho chlapce miluji? Ano, občas... A proč? To ví jen Bůh."

Že je v těch roztomilých a trochu paradoxních povídkách citelná příměs hořkosti? Vlastně působí velmi přirozeně. Bez ní by vyprávění nebylo tak mistrné, ani by nepůsobilo tak věrohodně. Navíc je autorem podána natolik šetrně, že ji čtenář skrze smích konzumuje coby nutnou příchuť.

Anton Pavlovič Čechov, Měla by to být blondýnka s modrýma očima, Argo, Praha 2009, překlad: Libor Dvořák, 55 str.