Magie Magrittových obrazů

K prvním svébytným obrazům dospívá Magritte v polovině dvacátých let minulého století, inspirován poetickým nazíráním věcí u Giorgia de Chirica. Magritte, který se původně živil jako reklamní grafik, volí od počátku objektivní a deskriptivní způsob malby, negující veškerý osobní výraz. V této vědomě "anonymní" malbě dospívá umělec k takřka absolutnímu odcizení na první pohled běžných scén a všedních objektů.

Léta 1927 až 1930 strávil Magritte v Paříži v kruhu surrealistů okolo André Bretona. Zde v něm postupně krystalizuje afinita i odpor k revolučním názorům skupiny. Zároveň se v Bruselu upevňuje méně radikální skupina belgických surrealistů, k níž patří i Magritte a která přetrvá až do šedesátých let. - Od roku 1930 zpět v Bruselu rozvíjí Magritte své tajuplné obrazové příběhy na hraně reality v dalších a dalších a stále komplikovanějších variantách. Pohrává si s vzájemně nekorespondujícími proporcemi a nemožně umístěnými předměty. "...protože jsem měl v úmyslu, aby ty nejdůvěrněji známé předměty pokud možno zařvaly, musel být řád, do něhož se předměty obecně vnáší, přirozeně rozvrácen. Pokud jde o mystérium, tajemství, kterým byly moje obrazy, pak bych rád řekl, že to je ten nejlepší doklad mého rozchodu s celkovým souhrnem absurdních myšlenkových zvyklostí, jež obecně nahrazují skutečný pocit existence." (René Magritte, Die Lebenslinie I, 1938)