Lebensraum v DLO – syntéza jevištních prostředků
Za přítomnosti autora uvedlo ostravské Divadlo loutek v rámci festivalu Spectaculo Interesse premiéru hry Israela Horovitze Lebensraum.
Hru Israela Horovitze Lebensraum – česky Životní prostor, nastudoval v ostravském Divadle loutek slovenský režisér Marián Pecko. Děj vychází z fiktivní situace: současný německý kancléř zve do Německa šest miliónů Židů z celého světa a nabízí jim bydlení a zaměstnání. Autor tuto fikci nadále rozehrává: do Německa přijíždějí Židé z celého světa, a to s nejrůznější motivací.
Přijíždí francouzský mužský homosexuální pár, který na svatební cestě touží poznat krásy země i toleranci k sexuálním menšinám, americká rodina hledá práci a lepší budoucnost pro své děti, objeví se Australan, potomek židovské rodiny vyhlazené fašisty v průběhu holocaustu za druhé světové války, aby navštívil ženu udavačku, kvůli které přišel o všechny příbuzné.
Hra je napsána pro tři herce, dva muže a jednu ženu. Ti ovšem musejí zahrát více než padesát rolí. Právě toto množství postav přivedlo ostravské loutkáře k myšlence zpracovat téma pomocí loutek. Ty spolu s kostýmy navrhla Eva Farkašová, a pracovala přitom se smyslem pro znak, metaforu a symboliku: například dav německých odborářů představuje množství dělnických kšiltových čepic na holích zapíchnutých do otvorů pohyblivého tabla, životní osudy milionů rodin jsou uzavřeny a znovu otevírány otevřením cestovních kufrů, ukrývajících minulost i budoucnost. V rukou herců ožívají rekvizity, marionety a maňásci, přičemž sami herci jsou nejen vypravěči a hybatelé děje, ale vstupují i do postav, aktérů hry.
Scénu navrhl Pavol Andraško. Hraje se uvnitř čtverce v jakémsi kotli, jehož středem probíhá ulice. Diváci sedí po stranách na vyvýšených sedadlech. Emocionálně velmi silnou a působivou hudbu napsal Pavel Helebrand. Marián Pecko vede herce k dynamickému a expresívnímu projevu, a byť je předlohou nucen k vypracovávání velkého množství dílčích scén, podařilo se mu celek připomínající mozaiku lidských osudů patřičně skloubit.
Začátek první půle představení sice chvílemi připomíná spíše ilustrované vyprávění, tento dojem je však posléze smazán silou textové předlohy i samotným režijním pojetím a výkonem herců. Vyprávění se pomalu mění v podívanou, jednotlivé situace se střídají v prudkém tempu, na scéně umístěné předměty mění svůj účel, např. stůl, symbolizující úřední jednání, se položen hranou na zem promění v bariéru byrokracie v okamžiku, ve kterém z okénka v desce stolu jedná s cizincem úředník.
Výsledkem je celek, v jehož závěru se sčítají jednotlivosti do společného apelu směřujícího k výzvě k toleranci a odpuštění, ale také zároveň k odsouzení všeho, co souvisí s rasovou nesnášenlivostí, xenofobií a nacionalismem. Téma je to vzhledem k dnešku navýsost aktuální.
Nejlépe si s nároky na loutkoherecký projev poradila Lenka Macharáčková. Její úkol, ztělesnit a zosobnit ženský úděl a vůbec ženský prvek v životě jako takovém, přičemž se musí pohybovat v rámci mnoha generací, je splněn téměř bezvýhradně. Ivo Marták je jistější v činoherních polohách, třetí z účinkujících, Ivan Feller, výrazněji zúročuje spíše zkušenosti s vedením loutek.
Inscenace hry Lebensraum v podání Divadla loutek Ostrava dokládá sílu syntézy činohry a loutkového divadla. Byť bychom mohli hercům vytknout občasné přehrávání v činoherních polohách, případně režii odkázat na rezervy ve využívání možností loutky, je to právě tato syntéza, která slabiny interpretace přikrývá silou působivosti souhry všech složek.
