Láska na úpatí Himalájí

Snad každý máme občas touhu vzepřít se naplánované budoucnosti a začít žít život podle svých snů. Většinou ale nemáme odvahu dotáhnout bláznivý nápad do konce. Taši opustí svou dvacetiletou nadějnou mnišskou dráhu a rozhodne se poznat také život světských starostí a vášní. Získává lásku a posléze i ruku krásné Pemy, stává se zemědělcem i šťastným otcem. Léta nového života přinášejí samozřejmě i spoustu nástrah a pokušení. Největším z nich je ale nové volání kláštera. Taši opouští, co vybudoval, a zřejmě si myslí, že ho klášter opět přijme. Je tu však jeho krásná žena, která mu uštědří nikoliv hysterickou scénu, ale náležité etické školení.

Město Ladakh|foto: tibet.org

Film skýtá jedinečnou příležitost navštívit poslední výspu původního tibetského buddhismu, indickou provinci Ladak. Prostředí pustých hor s visutými domky a klášterem se střídá s úrodným zemědělským údolím a civilizovaným městem, kam se vozí úroda na prodej. Sledujeme prostředí kláštera a jeho denní chod i fyzicky náročný život zemědělce. Navštívíme lidovou svatbu a poznáme, jak se v klášteře pere a jak malé novice vychovávají muži.

Film vznikl jako koprodukce několika evropských zemí, a to je asi hlavní kámen úrazu. Celé to krásné pokoukání rozpohybuje událost, která je velkou zradou na mahájánovém učení. Pokud mnicha po dlouholetém pobytu v klášteře a tříleté meditaci svede z cesty první zacinkání náramků na ženské ruce, zajímalo by mě, co v samotě hor dělal. Meditace přece obnáší především duchovní růst. Svůj odchod z kláštera obhajuje Taši tím, že i Buddha poznával 29 let světský život, než se stal asketou. Zdá se tedy, že už od počátku chápe pobyt v údolí jako pouhou epizodu, a klidně pak opouští rodinu i malého syna. V Indii sice existují tradice, ve kterých otec rodiny opustí domácnost a žije jako poustevník staraje se o svůj duchovní růst, ale až poté, co hospodářství odevzdal svému synovi. Celek tedy vyznívá tak, že hrdina je buď nepovedený buddhista, nebo snad celé učení je nemorální, nebo že by to byl snad úlet scénáristy? Možná autoři pochopili Samsáru jako příležitost odložit starost o vysvobození na další zrození. Tento cyklus nekonečného přerodu ale není pojímán jako něco pozitivního, jako příjemná forma nesmrtelnosti. Je svorně napříč různými tradicemi chápán jako zdroj utrpení a naší snahou je vymanit se z něj.

V této evropské optice příběh akcentuje dilema rozhodování se pro jednu ze dvou cest, z nichž každá nabízí svá lákadla, a to na pozadí exoticky přitažlivého prostředí. Tím však film necitlivě zkreslil domácí náboženskou tradici.