Krajina a paměť

Objemná kniha, plná ilustrací romantických i rozbouřených scenérií, hovoří o tom, že krajina je především výtvorem člověka: "Krajiny jsou na prvním místě kulturním jevem, nikoli přírodním; jsou to konstrukty imaginace projektované do dřeva, vody a kamene." Znamená to, že pozorováním krajiny, jejího uspořádání a detailů je možné "odečítat" lidskou minulost, povahu i postoj k okolnímu světu. Tak jako letokruhy stromů prozrazují mnohé o "životě" dřeva, také krajina v sobě uchovává člověkem zanechané stopy, záseky i jizvy, které lze zpětně vysledovat.

Publikace nepopisuje dějiny, nehledá prvního člověka, který zasadil první strom nebo otesal první kámen. Autor vstupuje do zabydlené krajiny, vydává se "v čase zpět po lesní cestě" a ze zachovaných dílů konstruuje celek.

V oddílech knihy, nazvaných Les - Voda - Skála a Dřevo, voda, kámen, hovoří autor o způsobech přístupu ke krajině, k jejímu vytváření, kultivaci i ke správě. Vysvětluje, jakým způsobem lze krajinu chápat - jako svěřené dědictví, jako místo, v němž se ukrývají tradice a mýty předků, pohádkovou oblast, zabydlenou zvláštními bytostmi. Samozřejmě, pro krajinotvorbu byla jednotlivá dějinná období různě příznivá. Některá byla výhradně zaměřená na těžbu, jiná na kultivaci. Skládá se zde do mnoha vrstev lidské vnímání přírody a krajiny - strach z neznámého, obava z tajemství, příležitost k projevení kreativity, ke zdůraznění propojenosti světa tzv. civilizovaného s tím tzv. divokým, soužití s prostorem přátelským či neznámým a nebezpečným, místem, kde sídlí bohové a duchové, jež vyzývá k uctívání i k putování: Návštěvou lesa si lidé měli připomínat dva rysy povahy národa - jeho svobodu a jeho posvátnost.

O životodárných silách stromů a vod, o souvislostech z dob antických i napoleonských, z faktografie i skrze uchopení skutečnosti uměním výtvarným a literárním, všemi a ještě mnohými dalšími způsoby se ozývá v Schamově textu krajina, záhadné lesy, svaté soutoky i vinné kraje, místo k pobytu i k údivu, ke vzpomínkám i k plánování, k soužití i k boji. Připomenuti jsou literáti (např. William Shakespeare, Adalbert Stifter), výtvarníci (např. David Caspar Friedrich, Thomas Cole) a teoretici (Henry David Thoreau, autor známého spisu Walden), šlechtici i podnikatelé, zajímavosti (Volva u Božího hrobu) , záhady i libůstky.

Autor v Krajině a paměti nepochybně hlásá nutnost ochrany krajiny, tedy i přírody, jako způsob sebe-záchovy člověka. Přírodní bohatství není jen zdrojem, z něhož lze čerpat suroviny na obživu. Zároveň je fascinujícím místem, do něhož jsou generacemi ukládány zvyky, tradice, názory vědomé i nevědomé, podstaty lidskosti, prvky, díky nimž lze porozumět člověku jako kulturní bytosti a jeho řemeslné i umělecké dovednosti. Zničení přírody nepředstavuje jen fyzický nedostatek či ztíženou existenci díky znečištění vzduchu a vody, ale také, a v první řadě, podkopání duchovní podstaty lidské existence, přerušení kontinuity tradice lidskosti - paměti i duše.

Dílo Simona Schama o nalézání paměti v krajině je přístupné a srozumitelné. Je psáno populární formou příběhu, kniha je konstruována jako zařízení k hlubinným vrtům pod úroveň našeho konvenčního vidění, kde hodlá znovu nacházet prameny mýtů a paměti, ležících pod povrchem.

Simon Schama, Krajina a paměť, Argo + Dokořán, Praha 2007, překlad: Petr Pálenský, str. 704.