Kopyto žánru a průhledná záhada

Název Michelangelův zápisník je sám o sobě již dostatečně transparentní. Čtenář je do děje uveden bystrým tempem, které se však brzy po rozestavení pozic zvolní, začne se točit v kruhu, až zapadne do vyjetého kolejiště předpokládatelného a odhadnutelného chování i vztahů. V knize vlastně nic nepřekvapí. Klíčové postavy jsou též rozděleny do jednoznačných táborů. Ti "dobří" jsou krásní, inteligentní (byť tato kvalita zůstane spíš ladem), šikovní (Fiona navíc nedá na to, co slyší v seriálu Sex ve městě). Zato ti "zlí" jsou oškliví, staří a velmi zabednění. Dokonce i technika nahrává "dobrým", neboť vládnou nejmodernějšími technologickými možnostmi a k jejich přátelům patří mírně šílený bývalý hacker a tajný poradce Billa Gatese. Zatímco ti "zlí" téměř nedokáží nastavit alarm a zanechávají kolem sebe tolik stop, že je třeba zvláštní obezřetnosti, aby o ně pátrači "nezakopli" předčasně. Čtenář, znuděný, neboť rozluštění celé "záhady" je zřejmé velmi brzy, už může jen s ironickým úsměvem sledovat, zda jsou splněna všechna schémata literatury podobného žánru, mezi něž, samozřejmě, patří zabiják (zde cyklista z Asie) a milostný vztah vyšetřovatele a jeho chráněnky.

Obálka knihy|foto: www.argo.cz

V příběhu, v němž byli okradeni zloději ukradeného zboží a prostředkem ke zvýšení atraktivity má být trapný a absurdní výmysl z církevního prostředí, působí zúčastněné postavy komiksově a schematicky. Ona je "zkušená", ale ne zas tak moc, on je prozíravý, ale také ne dost, aby ve vrcholném okamžiku nebyl paralyzován zavilým staříkem. Mnohé postavy a věci (včetně samotného ztraceného Michelangelova zápisníku) jsou nepodstatné a do dějové linky nijak nepromlouvají ani nezasahují. Několik časových pásem se ke střetu a rozuzlení sbíhá nekomplikovaně a průhledně. Nejdůležitějšími se zdají být značky bot a oblečení (Hugo Boss), hodinek (Timex) a zbraní (Baretta), jež jsou vypočítávány se směšnou přesností. Vše ostatní až příliš okatě navazuje, zapadá a vychází. Hrdinové se pohybují ve sterilním prostoru, jenž není barvitý či tajuplný, ale rýsován neořezanou tužkou a ke všemu podle pravítka či zavedené šablony. To hledané je jasně vyloženo na odiv, ne však k obdivu. Poslušné postavičky naplňují otřepaný sled událostí jakoby bez zájmu. Jen v pravou chvíli plní předepsané úkoly.

Na dotaz, jenž je položen na obálce knihy, zda zastíní Paul Christopher Dana Browna, je odpověď snadná. Tak zvaný thriller zůstane v - nepochybně přeplněném - šuplíku s nálepkou plagiátorství, chybějící originality i jakékoliv samostatné invence. Nakladatelství mohlo v tomto případě ušetřit čtenáře i vlastní prostředky, neboť pokud nechceme vyslovit tu nejtvrdší charakteristiku literárního díla: "Škoda času", pak můžeme použít geniální větu (bohužel jedinou) ze samotného díla: Svým způsobem to smysl dávalo, logikou to ale zrovna nesršelo.

Paul Christopher: Michelangelův zápisník, Argo, Praha 2006, překlad: Pavel Kaas, 271 s.