Klasik modernistou v Plzni

Začínající sezóna v Česku je jakoby tímto téměř největším setkáním našich i cizích divadelníků, především tvůrců a teoretiků, neoficiálně zahajována. I já jsem se minulý rok mohl sám přesvědčit, že světové divadlo k nám nikde jinde nevstupuje tak plně, s čerstvou silou, a zároveň inspirativně. Tehdy jsem se také vylekal, ale zároveň se přesvědčil o tom, že moderní může být umělecká cesta vpřed i vzad. Můžu vše uvést na příkladu dvou podle mne nejlepších představeních 10. ročníku. W-Workers´ Circus jako adaptace Buchnerova Vojcka maďarského divadla Krétakor színház a opera Samson a Dalila plzeňského Divadla J. K. Tyla.

Z inscenace Macbeth|foto: festival.divadlo.cz

W-Workers´ Circus vzniklo v době, kdy je neustále ve střední Evropě na jevišti aktuální coolness dramatika. Spoustou prvků je jí inscenace podobná, oplývá výrazným naturalismem až vulgaritou, někdy odkrývá podvědomé bahno lidských pudů. V něčem výrazném se ale celá inscenace maďarských divadelníků od této upadající vlny lišila. Předně - hrálo se v opravdu nečekaných kulisách, jednalo se podle názvu o cirkusovou plochu, ta se ale rýsovala za velkými kovovými mřížemi i s herci samotnými. Nehrálo se tedy v kulisách plných krásného materiálu, ale v prostoru - vězení pro lidské duše a svobodnou aktivitu. Avšak především - nejednalo se o představení trochu povrchní a velmi beznadějné, nýbrž hrálo se o věcech jdoucích na kořen lidské psychické i fyzické existence. Upřímnost herecké akce přímo odzbrojovala, obdiv k akrobatickým kouskům interpretů byl vedlejší. Před námi se promenovali lidé ustrkovaní - lidé země, i lidé jimi manipulující - lidé rozumu, a my nevěděli, kde jsou hranice mezi člověkem a živočišným druhem, který se trochu zcivilizoval.

Výsledek a umělecké vyústění se tedy inspirovalo moderním naturalismem a dekadencí přechodu tisíciletí, na druhou stranu ale prapůvodním primitivismem. Nakonec vyřklo otázku: co má v životě skutečně hluboký smysl, když jsme obklopeni filozofií přežívání ze dne na den? Saint-Saensova inscenace opery Samson a Dalila si takovou otázku nesnažila pokládat, protože pracovala s něčím zásadně jiným. Veškeré dění na jevišti se odehrávalo kolem prapůvodního a věčného jakoby rituálního prostoru, který ozřejmuje smysl sám o sobě. Inscenátoři na druhou stranu také využili nejmodernější světelné techniky. Ta svou intenzitou a zaměřováním formovala celkový dramatický prostor, kdy jednání, gesta a intonace zpěvu postav byly zároveň jednoduché a přitom všeříkající. Známý biblický příběh se spojil s divadlem naprosto přirozeně a my se mohli těšit z harmonického uměleckého tvaru, který ukazuje druhou stranu možné cesty budoucí divadelní tvorby.

Z inscenace Oidipus král|foto: festival.divadlo.cz

Co je aktuální, si samozřejmě uvědomuje i celá dramaturgická rada Mezinárodního festivalu divadlo v Plzni. Proto hlavním tématem uměleckého setkání, konaného mezi 10. a 14. zářím (s divadelním epilogem mezi 15. a 19. zářím) je divadelní klasika a její nahlížení současnými tvůrci ze zemí Visegrádské dohody a dalších států. Půjde svým způsobem o reakci na význam a smysl hraní klasiky po vlivu moderny a postmoderny, také po 11. září 2001. Na jevišti se objeví Shakespeare, Sofokles, ale i dramatizace Puškina a třeba Bulgakova. Hrát se budou také inscenace, které by se klasikou stát v budoucnu měly. Nejlepší evropské soubory diváky pravděpodobně přesvědčí, že klasika, nahlížena očima své doby, má vždy význam. Ale jen při uchopení specifickým způsobem té které země a kultury, která ji zpracovává dle sebe. Takže pokud chcete vidět skutečně dobré evropské a světové divadlo, najeďte na festival.divadlo.cz a potom si můžete zajet přímo do centra dění uměleckého svátku.