Kdybych tehdy s Alexei nezaložil Handsome Furs, nebyl bych tím, kým jsem, říká Dan Boeckner

Handsome Furs
Handsome Furs

Hudebník Dan Boeckner je bezmála dvacet let nedílnou součástí kanadské alternativní scény. Ať jde o kapelu Wolf Parade, Operators nebo Handsome Furs. Právě repertoár posledně jmenové teď opráší 17. července v pražské MeetFactory.

Kanaďan, který má slabost pro východní Evropu. Přesto zůstává v Severní Americe, posledních několik let žije v Montrealu. Odsud může připravovat materiál pro svou kapelu Operators, blízko má i ke svým spoluhráčům z Wolf Parade. Právě teď ho ale čeká cesta na starý kontinent, aby fanouškům připomněl tři alba Handsome Furs, své bývalé kapely s tehdejší snoubenkou Alexei Perry. I když je této životní etapě konec, hudba existuje a žije si svým životem, proto by podle Dan Broecknera byla škoda ji fanouškům odepírat. Stejně jako si muzikant při návštěvě neodepře svoji oblíbenou pljeskavicu. 

Je polovina roku 2019. Ten loňský jsi označil za velice špatný. Zlepšila se tedy podle tebe situace za posledních šest měsíců? 

Osobně ano, protože jsme vydali desku Operators, dokončil jsem nové album Wolf Parade, které vyjde v lednu příštího roku. Jsem hodně zaměstnaný. Pokud se ale bavíme v globálním měřítku, je to stejná bída jako loni. Možná horší. Grotesknější a vtipnější než rok 2018. 

Dan Boeckner

Proč je ale podle tebe rok 2018 hrozný? Ve světě je minimum válek, HDP roste a nezaměstnanost je v mnoha oblastech včetně Spojených států a Evropské unie na nízké úrovni. 

Nezaměstnanost bych nebral jako vhodný ukazatel, protože v Severní Americe to může znamenat, že jsi jedním z půl miliónu lidí zaměstnaných ve fabrice Amazonu. Takže pracuješ, ale za jakou cenu...? Když zůstanu u severoamerického regionu, rok 2018 znamenal další nárůst. Nárůst kupní síly, nájmy se zvýšily téměř ve všech velkých centrálních oblastech – ze střední třídy si už skoro nikdo nepořídí dům. Rozpory v politických názorech mezi zastánci středu, pravice a levice hraničí s občanskou válkou. Navíc upadá důvěra a víra v instituce. Až neuvěřitelně roste vliv psychotických konspiračních teorií, obzvlášť v Kanadě, což tu dosud nebylo moc obvyklé. Lidé čekají na další pizzagate, ze Spojených států se šíří za hranice nesmyslné zprávy. V Kanadě máme obdobu francouzských Žlutých vest, jen u nás je to oproštěno od politiky. Spíš jde o osobní práva spojená s udržením migrantů mimo zemi a vágní myšlenkou navrácení určitých hodnot. 

V jednom dotazníku jsi zmínil, jak deprimující moment jste s Wolf Parade zažili po oznámení návratu na scénu. Navzdory tomu jste dokázali první koncerty vyprodat během chvíle. Jak na comeback nahlížíš zpětně teď po světovém turné? 

Když jsme se rozhodli pro návrat, začali jsme komunikovat s několika booking agenty a promotéry, kteří si ale nemysleli, že tu je nějaká poptávka po koncertech Wolf Parade. Potom jsme to oznámili veřejně a vstupenky se prodávaly, podobně jako deska, kterou jsme následně vydali. Myslím, že po uzavření cyklu spojeným s deskou Cry Cry Cry jsme si dokázali, že na to máme. Měli jsme pořád věrné publikum, zároveň jsme ale během pauzy mezi lety 2010 až 2017 oslovili nové posluchače. Což byli lidé, kteří nás poslouchali na střední, ale v našem aktivním období neměli dostatečný věk, aby mohli chodit na koncerty. Bylo pěkné vidět, že kapela lidi pořád zajímá. 

Operators

Když jsem měl loni možnost vidět v Torontu koncert dua Matt And Kim, poznal jsem, že mezi publiky může být obrovský rozdíl. Myslím, že v Evropě bych podobnou živelnou atmosféru nezažil. Možná na to měla vliv dokonalá znalost jazyka a podobná mentalita. V čem vidíš největší rozdíl mezi severoamerickými a třeba evropskými návštěvníky koncertu u svých kapel? 

Určitě vidím rozdíl mezi USA, Kanadou a Evropou, ale liší se to region od regionu. Třeba s Wolf Parade mě na posledním turné překvapilo německé publikum, které bylo nezvykle živelné, což není věc, kterou si s koncerty v Rakousku nebo Bavorsku spojuju. Porozumění textů hraje určitě taky důležitou roli. Pro mě je aktuálně hodně zajímavé sledovat kamarády z východní a střední Evropy, kteří se rozhodli používat rodný jazyk. Ještě na začátku nultých let, skoro do poloviny tohoto desetiletí zpívali všichni anglicky. A najednou hudebníci začali zpívat srbsky nebo francouzsky. I ve Francii chtějí francouzské interprety s francouzskými texty. Možná že evropský neoliberální sen odpadá a lidi se vrací k regionálním věcem. 

Když se podíváš na svou několikaletou uměleckou kariérou se svými projekty, jak hodnotíš zaměstnání hudebníka? Jsi spokojen? 

Ano, jsem spokojený. Nevnímám to jako volbu, spíš to vnímám tak, že tohle mám dělat. Tohle je moje cesta. Nepřemýšlím o jiných uměleckých směrech, já se rozhodl investovat veškerý čas do hudby, je to neoddělitelná součást mé osobnosti. Co se týče názoru na profesi hudebníka, v posledních pěti letech jsem se dost radikalizoval v pohledu na to, jak je v odvětví rozdělena práce. V roce 2019 je potřeba zastávat práci publicisty, marketingového analytika, booking agenta, malonákladového výrobce merchandisingu a několik dalších rolí, o které se dřív staralo vydavatelství nebo management. Zároveň je v hudebním průmyslu víc peněz než před deseti lety. Daleko méně ale vydělávají samotní umělci kvůli nastavení streamovacích platforem. Musíte se proto dvojnásobně snažit za méně peněz. I tak budu tohle povolání dělat raději než cokoliv jiného. Zkusil jsem si práci dělníka, v kuchyni, za barem i pro farmaceutickou společnost. Nic není lepší než to, co dělám teď. Jen by si hudební odvětví zasloužilo restrukturalizovat. 

V hudebním průmyslu je víc peněz než před deseti lety. Samotní umělci ale vydělávají méně kvůli nastavení streamovacích platforem.
Dan Boeckner

A máš představu o tom, čemu by ses věnoval, když by lidi přestali chodit na koncerty nebo jsi měl tvůrčí blok? 

Kdybych se nevěnoval hudbě, asi bych se vrátil na univerzitu a věnoval se historii. Co ale po dosažení titulu můžeš reálně dělat? Zůstat na akademické půdě, což by mě asi tolik nebavilo. Pokud bych teda nepsal a nekoncertoval, asi bych se začal starat o nezávislé umělce. Poskytoval bych jim zázemí, které nám po založení Wolf Parade chybělo. Nikdo nám neřekl, co bychom měli dělat pro to, abychom ze sebe vytěžili maximum. 

Je pro tebe důležité rozlišovat hudbu, kterou děláš s jednotlivými kapelami? Odděluješ tvůrčí proces pro jeden a druhý projekt? 

Obvykle si dopřávám možnost oddělovat čas pro jednotlivé projekty. Minulou zimu jsem si vyblokoval tři měsíce pro Wolf Parade, abychom se Spencerem (Krugem) a Arlenem (Thompsonem) složili novou nahrávku. Nic jiného neexistovalo, veškerou energii jsem vložil do jednoho díla. Většinou se mi jednotlivé nápady neproplétají. Zřídkakdy něco napíšu pro jeden projekt, ale jakmile to před sebou vidím, poznám, že je to spíš song pro Wolf Parade, nebo pro Operators. Nebo to zkrátka zůstane na disku, protože se to nikam nehodí. 

Aktuálně přehráváš se svou skupinou Operators skladby Handsome Furs. Máš pocit, že volání fanoušků po těchto písních je silnější než názor tvé někdejší partnerky a členky Handsome Furs Alexei Perry, která se pro magazín Now vyjádřila k chystaným koncertům nesouhlasně? 

Alexei nebyla šťastná, že jsme s Operators uspořádali v New Yorku a Torontu speciální koncerty s písněmi Handsome Furs. Což je zvláštní, protože já se jí snažil e-mailem kontaktovat, jestli se nechce těchto vystoupení účastnit. Nikdy ale neodpověděla. Já s těmito písněmi strávil čtyři pět let svého života. Psaní textů, skládání hudby a koncertování mě zásadním způsobem změnilo. Kdybych do toho tehdy nešel, nebyl bych tím, kým jsem dnes. Určitě bych nedělal podobnou hudbu, takže myšlenka, že bych neměl možnost sáhnout znovu na materiál, který jsem složil, a nechal písně jen tak umřít.

A když se podíváš na kapely, které fungují pouze s jedním zástupcem, kdy chybí zásadní členové, jako třeba Dire Straits, Thin Lizzy, nebo třeba Roger Waters hrající Pink Floyd. Jak vnímáš tyto koncerty? 

Ve Vancouveru jsme odehráli dvě vystoupení. A je to kompromis, neuvidíš Handsome Furs jako v roce 2010, protože se jedná o jinou kapelu. Aranže jsou pozměněny, možná trochu vyčpělé, ale pořád tu je pojící linka skladby. Píseň je to, co se přenáší.