Každý si neseme nějaké břemeno svých předků, říká režisérka filmu Pátá loď Iveta Grófová

22. březen 2017
Slovo o filmu , Slovo o filmu

Děti unesou ještě menší děti. To je poněkud kontroverzní dějové jádro podařeného slovensko-českého filmu Pátá loď. Režisérka Iveta Grófová se na události dívá poetickým způsobem, optikou své jedenáctileté hrdinky.

Pátou loď natočila režisérka Iveta Grófová (debutovala filmem Až do města Aš) podle stejnojmenné oceňované knihy Moniky Kompaníkové. Vypráví příběh dívky Jarky, zanedbávané svou mladou matkou. Jarka jednoho dne unese malá dvojčata a chce se o ně společně s klukem ze sousedství rodičovsky postarat v zahradním domku, kam se ukryje.

Film vyhrál při své světové premiéře vedlejší sekci festivalu Berlinale Generation Kplus, která promítá filmy určené mladému (i dětskému) publiku, a českou premiéru má na Febiofestu. „Film jsem nedělala pro dětského diváka, ale je pravda, že jsem myslela na to, aby byl přístupný i rodinám a mladším divákům,“ říká Iveta Grófová.

Čtěte také: Berlinale pod vedením oranžského vojáka Verhoevena riskovalo. Vyhrála maďarská romance z jatek

Celý rozhovor s Ivetou Grófovou, natočený právě na Berlinale, si můžete poslechnout v záznamu z pořadu Slovo o filmu. Část vám nabízíme i v přepisu.

Film vznikl podle stejnojmenné předlohy Moniky Kompaníkové. V čem vás ta kniha nejvíc zaujala? Jaký pocit jste Pátou lodí chtěla sdělit?

03827368.jpeg

Tu knihu jsem přečetla jedním dechem. Fascinovala mě více věcmi. Je napsaná úžasně vizuálně. Skoro jako kdyby to byl rovnou scénář k filmu, co se týká pestrosti obrazů. A fascinoval mě přístup k budování napětí v této knize. Na jedné straně je to dětské dobrodružství, krásné a poetické, a na druhé straně latentní napětí, které spočívá ve strachu o osud malých batolat. Toto spojení je podle mého názoru velmi originální i pro filmové zpracování.

To, že „film je založený na skutečných událostech“ je pro vás hlavně marketingová nálepka, nebo jste se chtěla vztáhnout ke konkrétním reáliím slovenské současnosti, nebo vám šlo ještě o něco jiného?

Hlavní zápletka je velmi originální a specifická. Už po vydání knihy vyvstávala otázka čtenářů, jestli se to skutečně mohlo stát. Čtenářům se to zdálo nepravděpodobné. Monika Kompaníková ale začala knihu psát na základě jednoho článku z novin, který popisoval situaci, která se odehrála v Čechách – mladá asi jedenáctiletá dívka vzala malé děcko a začala si hrát na jeho mámu. Ano, je to z mé strany částečně i marketingový tah. Chtěla jsem zabránit diváckému znejistění, že příběh je zcela vymyšlený. Chtěla jsem podtrhnout fakt, že takové věci se opravdu dějí.

Kniha je vyprávěná v ich-formě. Jakými filmovými prostředky jste chtěla tu dětskou optiku zprostředkovat?

Já jsem tu ich-formy nahradila optikou kamery. Vybrali jsme si hravou vizuální formu, plnou detailů a snažili jsme si všímat mnoha detailů, kterých by si pravděpodobně všimly i děti. Zvnitřnění jsme se snažili dostat do filmu skrze obraz a skrze psychologické herectví hlavní představitelky.

03827369.jpeg

Je pro vás v Páté lodi obsažené téma dědičnosti?

To je pro mě velmi silné téma, které je přítomné v úplně každé rodině. Každý si neseme nějaké břemeno svých předků. Právě o tom je pro mě hlavně příběh Páté lodi. Jarka, hlavní hrdinka, dostává příležitost své břemeno zpracovat a vyrovnává se s tím velmi kreativním způsobem, tak, aby vyústění bylo svým způsobem pozitivní.

Určitě se budete setkávat i s termíny jako ženský film. Žena-režisérka, scenáristka, autorka předlohy, kameramanka… Má podle vás tento termín nějaký smysl, nebo ne?

Budu to spíš ignorovat. Pátá loď nevznikla na základě nějakého konceptu ženského filmu, ale na základě spontánního porozumění a profesionálních preferencí. Ten termín mi nevadí, ale nic pro mě neznamená.

Jak jste úlohu postav vysvětlovala dětským představitelům? Probírali jste její prožitky, ale i to, jak na věc může reagovat okolí, dospělí lidé nebo právo?

Takto jsem to s nimi neanalyzovala. Snažila jsem se jim situaci vysvětlit jejich jazykem. Dalo by se říct, že jsem s nimi komunikovala na jejich úrovni. Využívala jsem vícero metod, které jim pomohly, aby to herecky zvládly. Už při psaní scénáře jsem se snažila dialogy psát tak, aby v nich bylo něco, co děti bude bavit a oslovovat. A natáčení jsem přizpůsobovala tomu, aby je to nepřestalo bavit. To bylo o mnoho důležitější než jim do hloubky vysvětlovat dramaturgii nebo psychologii příběhu.

autor: Pavel Sladký
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová