Karel Machulda: WS a jeho DUCH (Krátká, ale pro WS zásadní scénka)

8. říjen 2010

Je 23. dubna roku 1616. Ve Stratfordu pod košatým dubem sedí William Shakespear a hledí na vzdálená vřesoviště. Aniž to WS zaregistroval, sedl si vedle něho jeho Duch.

WS přemýšlí nahlas:

Ó bože, ty nebudeš mi věřit! Odkud jsem vyšel, sedím dnes sám, Nemám už ani komu se svěřit. A rozhřešení si sám nakonec dám. V dáli kdes hučí a vlní se moře. To že je debata duše a těla? To mysl má plna je zmaru a hoře. Tělo již nezná nic, ač duše by chtěla.

Duch se obrací k WS:

To není moře, pane, to zvlněný je vřes, Což ty to nevidíš? Je zabarvený modře. Mořem pro tvůj zrak jeví se pouze dnes. Řekni, je duše to či zrak, co nevidí už dobře?

WS: Kdo jsi, že mluvíš ke mne tento den? Nejsi snad Cervantes, co má být taktéž předveden?

Duch:

Ne pane, já jen jsem vlastní tvůj Duch, přináším rozhřešení po kterém tolik voláš. Proto už bez výčitek dopřej mi svůj sluch a brzy ortel, osudem vyřčený, ty poznáš. Dnes nebudeme viny sčítat jako dosud. Dnes sečteme tvé zásluhy a klady spíše. Vždyť nevybral sis nelehký svůj osud, tak jako ten, co pravdu o životě píše.

WS: Znáš jistě vše. I pravdu znáš, můj Duchu. Proto tě prosím, nešetři mne ve svém soudu. Těm zelenáčům zlolajným ty dopřej krátce sluchu, co vyrvati mě chtěli z básnického proudu.

Duch:

Vím pane, co vadilo jim na tvém díle! Byla to lehkost psaní a jistě i tvá píle!

WS:

Říkali: on neví o historii, vědě a umění nic. Že provokuji ve svých hrách ty mozky líné, nic nezmění. A ten, co život zná, nemůže v klamu žíti sic, že génia prý dělá usnesení, výměr či hora kamení! Slova ta sama nedokáží obrátit se v mramor, Odpovídal jsem proto na otázky, hochu, co nastolil sám člověk, jenž neumíral na mor, ale rád hledal štěstí, něhu či lásky trochu.

Duch:

Mimochodem, můj pane a jen tak na okraj, ta slova budou navždy smyslem žití jenž se nosí: Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a bosý.

WS:

Jednou to jistě vypoví tak krásně kdosi. Bude to ten, kdo zpívá u dveří a prosí?

Duch: Kdo pane, to zatím nevím. Bude však jiným příkladem. On narodí se v zemi malé za tři sta let. A po něm básníci, co proslaví se překladem tvých sonetů a her a znát je bude celý svět. Některá jména už na mysli mi tanou, Jazykem jejich krásný bude jazyk český. Básníci zrodí se v tu chvíli danou A jména jejich? Vrchlický, Sládek či Hilský.

WS:

Proč za tolik roků až? Snad neznají můj spis? Já prožil tři období, v kterých jsem hry své tvořil. Co začít třeba historií, tak jako já kdys? A potom komedie s tragedií – i sonety jsem stvořil

Duch: Věhlas tvůj se jaksi načas zadrhne, můj pane. Až za dvě století se slávou největší zas vstane.

WS:

Ó, co dal jsem času Jindřichům, Ríšovi či antice, Bylo to plné omylů? Byla to marná lásky snaha? Bylo to mnoho povyku pro nic? Podléhám panice. Hamlet či Makbeth a Romeo s Julií, kde hledat vraha? Jak se vám líbí má půjčka na oplátku? A co sen noci svatojánské, je to snad jenom zdání? Benátský kupec a král Lear si libují v tom zmatku. Zkrotit zlou ženu, že umí jen dva veronští páni!

Duch: Bože, slyš! On snad na osud žehrá, slyš! Nezná on dosud to slůvko naděje, že ačkoliv zemře dnes, jak psáno dávno již, v díle svém nesmrtelný už přece dávno je!!

WS: Co pravíš Duchu? Co že se to stane?

Duch:

Že nesmrtelný jsi – svou zásluhou, můj pane!A s tebou i Romeo, Julie či Falstaff Bez bázně proto štít osudu dnes hrdě nastav. Dnes uzavírá se tvá rozprava – NON SANZ DROICT

autor: posluchači ČRo
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.