Kachna domácí a kachna divoká

Divokou kachnu, příběh Gregerse Werleho, který se vloudí do rodiny svého někdejšího spolužáka Hjalmara Ekdala, aby ji nevědomky rozvrátil, považuji za vynikající text s překvapivě aktuálním nábojem. V kritikách se někdy setkáváme s názorem, že Ibsen, jakožto čelní představitel realismu, je pro dnešek vyčichlý a má-li být inscenován, potřebuje vylepšit, jak učinil v Dlouhé Nebeský nepřeberným množstvím estrádních naschválů.

Z inscenace Divoká kachna|foto: Divadlo v Dlouhé

Naproti tomu se Burian spíš drží realisticko-kritického dramatu. Text respektuje, vychází z něj, neexhibuje, pročež plzeňská inscenace stojí na mnohem pevnějším základu, ačkoliv mezníkem v dějinách moderní režie se patrně nestane. Rozdílný přístup k textu s sebou nese i posuny témat a motivů. Nebezpečná hra na pravdu je čitelnější v Plzni. V Praze je to jakási zpráva o rozkladu mezilidských vztahů do absurdna, posílená dobovou paralelou. Naprosto bez východiska. Mnoho nových témat tu vzniká právě těmi ozvláštněními. Nejviditelnější je to na Hedvice o generaci starší než jsou její jevištní rodiče: je těžké chápat babičku jako znak puberťačky, a tak k tématu rodiny přistupuje téma péče o duševně zaostalou bytost, což vztahy mezi postavami od základu mění a stavbě hry se vymyká. Smutné je, že má Nebeský zapotřebí molitanové penisy, mimoběžnou forbínu na jejich téma nebo za každou cenu soulož, při níž Hjalmar hýká fistulkou.

Děj Divoké kachny s námi proběhne dvěma domovy. Na začátku nás Ibsen zve do noblesního předsálí továrníkova salonu, odkud škvírou nahlížíme k "bohatcově stolu" , kudy proběhnou švitořící tlouštíci a plešounové . Pak se po schodech vydrápeme do Ekdalovic bytu-ateliéru, kam za námi osoby docházejí a kde setrváme až do konce hry. Uvěznění v celkem chudém obýváčku nás nutí sledovat a čekat a napětím bobtnat - autor nám nedovolí poposednout, poodejít. Obyvatelé prvního domu navštěvují druhý a opačně - každá návštěva vyvolá svědivý pocit nepatřičnosti. Oba dramatické prostory jsou charakteristické svou průchodností "někam dál". U Werleů si můžeme představovat pohádkově křišťálový palác nacpaný bohatstvím, u Ekdalů pohádkovou divočinu na půdě, nacpanou tajemstvím.

Lucie Trmíková a Jan Vondráček|foto: Divadlo v Dlouhé

V obou inscenacích je továrníkovo předsálí situováno na forbínu. U Nebeského je to jakási komunistická čekárna - polstrovaná lavička, bezbarvé kachličky, linoleum, koženkový závěs, popelníky na nožkách. U pravého portálu podstavec s urnou. Znervózňující, koženkové, tuhé. Burian naproti tomu zvolil vzdušnost s blankytným pozadím, historický psací stůl, u nějž asi ještě pár minut před prvním jednáním někdo pracoval, a servírovací vozík s množstvím skleniček, které pořád někdo leští. Normalizovaný papundekl má na rozdíl od starožitného nábytku velmi znervózňující schopnost, která pomůže oživit dlouhé nedějové pasáže první části hry. Realistická hra oblečená do socialistického realismu. Hjalmarův bytoateliér je v případě "kachny divoké" řešen jako neutěšený hangár s pouliční lampou jako ze stavebnice, s jídelním a pracovním stoly v popředí a - hlavně- s party-stanem na horizontu. Party-stan je půda. Chybí prosvítání jiného světa, režie nepracuje s prostorovou orientací (kuchyň se přelévá třeba v chodbu nebo v pokojík, neexistuje pravolevá a předozadní logika.) Plastikově protivné.

Plzeňská varianta šla mnohem "klasičtější" cestou. Na scénu umístila třístěnovou místnost se šikmou střechou a přehnaně ubíhající perspektivou, s trámovím, které vrhá na stěny sítě stínů. To odpovídá motivu světla a změn osvětlení, napsanému v textu. Interiér ateliéru je určen realistickými jednotlivostmi (stativ, paraván, police, pohovka), hojně se používají originály předmětů . Vchod do půdního království je umístěn za posuvnými dveřmi přímo proti divákům, má mnohem výsostnější postavení než v pražské inscenaci. (Po odsunutí dveří se zjeví mříž oblepená slepičím peřím, zpoza ní vychází teplé světlo a tichý kdákot.) Scéna pražské inscenace na sebe strhává divákovu pozornost, spolu s kostýmem a líčením poutá divákovy oči, nutí k stálému interpretování a vysvětlování. Vizuální stránka plzeňské inscenace plně respektuje text a scénické poznámky, nepřekřikuje důležitá témata, ale nápady nehýří.

Z inscenace Divoká kachna|foto: Divadlo v Dlouhé

Postavy "kachny divoké" jsou velmi stylizované, vnějškové, groteskní a do velké míry determinované kostýmem a líčením. Těla mají vycpaná molitanem, což z nich dělá podsadité trumbelíny s bříšky a se zadečky. Zvětšení objemu a kostýmy z nepříjemných tuhých materiálů jim dodávají nemotornou strojenost. Výrazným prvkem jsou tepláky. Tváře mají zářivě líčené v barvách rozkladu masa (kromě Hedviky, Giny a Ekdala, tuším), vypadají poněkud exhumovaně. Gregers přijel z hoydalské divočiny a ani si nepřezul běžkařské boty. Je to roztomiloučká zombie v bílém, zasnoubená svému životnímu úkolu. Zoufale infantilní, hysterický, posel zkázy, slovy Giny "hnusná štěnice", která leze Hjalmarovi po zádech a ke svému rozvratnému působení přidává perverzní zálusk na ubohou Hedviku. Hjalmar je komický, krajně ješitný a trucovací taťulda s prořídlou kšticí; Jan Vondráček v roli Hjalmara vytváří ucelený typ. Nastavit téměř nejtragičtější postavu hry jako příšerku požírající máslo na kila je taktické a funkční. Gina je krásná, zralá, velmi přitažlivá bytost, které jako memento od pasu visí dávno nepotřebné podvazky. Se svým Hjalmárkem umí zacházet a je úžasně něžnou matkou (ve scénách Hedvičina zoufalství se ztrácí veškerá stylizace a probleskuje něco průzračného). Hedvice je kolem šedesátky, je fyzicky deformovaná a nasoukaná do tesilových oblečků. Ačkoliv ji Jaroslava Pokorná hraje velmi křehce a uvěřitelně, bez urputného soustředění nelze přijmout, že je jí čtrnáct, že je inteligentní, citově zmatená dívka bez zkušeností. Obzvláštní výkladové potíže nastávají v komunikaci Hedviky s dědečkem (Vlastimil Zavřel), neboť oba herci si nejsou věkově příliš vzdálení a neexistuje klíč k jejich odlišení - vždycky budou oba dětmi, nebo oba šedesátníky. Starý Ekdal, permanentně opilý, je navíc u Nebeského jaksi do počtu, aby někdo nakrmil králíky ve stanu. Podobně na tom jsou i Relling s Molvikem: Relling je tu, jen aby drmolil alkoholická moudra a chudák Molvik může jen zvracet a slídit v urně. Paní Sorbyová je monstrum, jde z ní strach, je pomyslnou manželkou stranického pohlavára, která právě přijela z dovolené u moře. Starý Werle má škrobené broučí krovky, připomíná hrobaříka, je drobný a zákeřný, budí lítost i odpor, ale sotva pochopení. Nebeský využil jemnou komiku vycházející z prosté člověčskosti a malosti postav, jenže ji bohužel přehnal do groteskního pitvoření.

V Plzni nejsou postavy stylizovány téměř vůbec, zdají se být herci prožité. Jsou kostýmovány víceméně dobově a realisticky, včetně skřítkovských severských zimníčků, bez výrazného líčení. Jsou mnohem "obyčejnější", ale jednají motivovaněji. Gregers je na pohled mladší než Hjalmar, pětadvacetiletému Janu Maléřovi je staromládenectví těžko uvěřit. Není ničícím monstrem, ale spíš bouřícím se synkem, který to s námi "myslí upřímně" a který možná časem své nároky přehodnotí, který opravdu je "třináctým u stolu". Hjalmar není karikaturka, ale na první pohled seriózní muž, jehož starosti a jehož váženost nevypadají nepravděpodobně. Inscenace je pojata jako jeho příběh, vyrostl v hlavní postavu. Rozpor životních rozhodnutí a uzeného s máslem není zdrojem komiky, ale tolerantním konstatováním, že tak to prostě na světě je. Na rozdíl od Vondráčkova Hjalmara nemá Stránského Hjalmar máslovou konstituci, takže hovoří-li o svém "ohnivém temperamentu", není tolik směšný. Nevědomky všechno vzal za opačný konec. Gina je praktická, stabilní, starší než manžel, velmi civilní a jemně mužská. Má konzervativní kostým od krku až na zem, působí v něm asexuálně, což je možná škoda vzhledem k zápletce. Tam, kde Nebeský sexualitu přehání, tam se jí u Buriana nedostává - v samém základu hry přece jen leží milostné vztahy. Představitelka Hedviky je v reálu vrstevnicí představitele Gregerse, ale díky herecké technice, drobounké postavě, blonďatým copánkům, vysokému hlásku a těžko koordinovaným pohybům vypadá čtrnáctiletě. Starý Ekdal Pavla Pavlovského vypadá jako mořský vlk, zchátralý ze zvyku, latentně plný síly, Rellingovou metodou dobře zaléčený. Relling s Molvikem mají mnohem důležitější postavení než v Dlouhé, Molvik je nečekaně mladý, jako by studia opustil vloni, jako by byl Rellingovým schovancem. Relling lépe zapadá mezi ostatní, není tolik propitý, je méně sarkastický, ale patetickým moudrům se neubrání. Paní Sorbyová je kyprá, měkoučká, veselá, elegantní, dívčí, září z ní spokojenost a pečovatelské pouto k továrníkovi. Werle se touží smířit se synem, je posmutnělý, zklamaný, hasnoucí. Všechny postavy "kachny domácí" jsou sice méně výrazné a méně znakové než jejich protějšky, ale lidštější, životnější, pochopitelnější. V obou inscenacích jsou sympatičtěji pojaty ženy, muži vypadají jako alba slabostí. V Plzni je síť osob o něco kompaktnější, každá má své místo a svůj úkol.

Z inscenace Divoká kachna|foto: Divadlo v Dlouhé

Z hlediska celku je Nebeského "divoká" inscenace roztříštěná, sama sebou rozmělněná, jednotlivé nápady se navzájem přetloukají a vymycují napětí, tah, rytmus i řadu témat. Burianova inscenace se sice tempově rozbíhá asi až od poloviny, ale zato graduje, postupně hutní a roste v napětí.

Je moc dobře, že se ve stejné době na dvou důležitých českých scénách objevila dvě naprosto odlišná pojetí téhož dramatu. Jedno experimentální, za každou cenu se vymykající průměru, charakteristické režisérským absolutismem; druhé "klasické", vycházející z literárního materiálu, dobře provedené a držící se v mezích průměru. Nebeský vyvolává extrémní názory, provokuje, irituje. Burian nikoho ze židle nezvedne ani nadšením, ani vztekem. Oba nutí přemýšlet: Burian o Ibsenovi, Nebeský o Nebeském. Je to jako příspěvek do diskuse o problematice postmoderního činoherního divadla: jedni volají po ukázněnosti a čisté dramatičnosti s textem na začátku; jiní chtějí pokusy a nové skutečnosti, nové souvislosti, tajfuny a sopky, pokořování textů scénickými prostředky. V našem konkrétním případě se nabízí smířlivé dělení: ano, v Divadle J. K.Tyla se v červeném sametu mají hrát tradičnější interpretace špičkových textů a ano, v menších pražských divadlech nechať se dějí bouře, vedou-li někam, inspirují-li. Odvaha ke kontroverznosti by neměla být odvahou za každou cenu, respektování tradičních linií by neměla být zpátečnická nuda. Paralelnost je ale nezbytná.

"kachna domácí": režie Jan Burian, scéna a kostýmy Karel Glogr, dramaturgie Johana Kudláčková

Werle - Viktor Vrabec, Gregers-Jan Maléř, Ekdal-Pavel Pavlovský, Hjalmar-Martin Stránský, Gina-Jana Kubátová, Hedvika-Ludmila Čermáková, Sorbyová-Zorka Kostková, Relling- Zdeněk Mucha, Molvik-Vilém Dubnička

"kachna divoká": režie Jan Nebeský, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, dramaturgická spolupráce Kateřina Šavlíková

Werle-Jiří Wohanka, Gregers-Marek Daniel, Ekdal-Vlastimil Zavřel, Hjalmar-Jan Vondráček, Gina-Lucie Trmíková, Hedvika-Jaroslava Pokorná, Sorbyová-Ivana Lokajová, Relling-Tomáš Turek, Molvik-Miroslav Hanuš