Josh Mond o filmu James White: New York žene člověka neustále vpřed

Přečtěte si zkrácený přepis rozhovoru, který připravujeme do amerického dílu pořadu Slovo o filmu.

Vzal bych to úplně od začátku. Váš film byl částečně financovaný kampaní na crowdfundingovém serveru Kickstarter. Jak moc to pro vás bylo důležité?Kampaň na Kickstarteru jsme připravili až při postprodukci filmu, abychom měli peníze na dokončení filmu, na hudbu, na střih filmu a tak. Nikdy předtím jsme Kickstarter nezkoušeli a byl jsem z toho vlastně dost nervózní. Ale nakonec to bylo výborné. Peníze vybrané od lidí nám umožnily film udělat tak, jak jsme si to představovali a taky to přitáhlo pozornost lidí k tomu, že film vzniká. Tím, že jsme požádali diváky o příspěvek, jsme na film upozornili. Takže to bylo skvělé.

Kdo je hlavní hrdina filmu? Někteří recenzenti ho popisují málem jako nedospělého, nezodpovědného blbečka, jiní jako mladíka v nesmírně obtížné životní situaci, protože se musí vyrovnávat s rakovinou své matky…Myslím, že James je hlavně Newyorčan. Že se bojí toho, čím prochází. Že se bojí, že přijde o matku a o svého nejlepšího přítele. Jejich vztah asi nebyl bezchybný, před tím, než matce diagnostikovali rakovinu, ale teď si uvědomuje, že vyrůstal bez otce a matka je jeho jediný rodič. Je v situaci, že brzy přijde o jediného člověka, který při něm stál. Tak bych asi Jamese přiblížil.

Nese Jamesovo příjmení, White, nějaký zvláštní význam nebo symboliku?Ne, to ne. I když je to jméno symbolické pro mě osobně. Měl jsem své důvody, proč jsem Jamese takhle pojmenoval. Je to jméno někoho, koho znám, ale ve filmu funguje jen jako jméno. Není za tím žádný důvod, podle kterého bych si vybral jméno, které znamená bílá.

Z filmu James White |foto: Artcam

Teď mám otázku, kterou už jste asi slyšel hodněkrát, tak za to se předem omlouvám. Film jste začal připravovat několik měsíců poté, co vaše vlastní matka zemřela na rakovinu. Zjevně jste tedy film odvinul od hodně osobních pohnutek a autobiograficky. Ale pak jste je zpracoval do filmu, který nemá být jednoznačně autobiografický. Mám pravdu?Ano, začal jsem tenkrát pracovat na jiném filmu, který by se zabýval podobným tématem. A v průběhu příprav mi lidé kolem mě dodali odvahu, abych ten film postavil osobněji. Moje máma zemřela před pěti lety, vychovávala mě sama a zemřela na rakovinu.

A ve filmu jsou situace přímo z vaší zkušenosti? Nebo tomu jste se vyhýbal?Rozhodně tam jsou věci z mého života. Kombinoval jsem svoje zkušenosti se zážitky dalších lidí. Vycházel jsem z lidí, které znám spíš než z jediného člověka.

Proč jste si vybral Mátyáse Erdélyho? Maďarský kameraman, který pracoval s Kornélem Mundruczóem nebo László Nemesem je dnes už slavný nejen kvůli svým maďarským filmům, ale celkově. Na čem stála vaše spolupráce? Znali jsme se už nějakou dobu, málem jsme spolu pracovali na jiném filmu, Simon Killer, ale Mátyás nakonec natáčel s mým spolupracovníkem Seanem Durkinem seriál Southcliffe. Poslal jsem mu scénář, skypovali jsme si o něm a mě se líbilo, jaké má na ten projekt názory. Pozval jsem ho do Států a tam jsme na filmu asi dva měsíce pracovali. Mátyás je hodně zkušený vypravěč. Byl to nejenom můj spolupracovník, ale taky vlastně můj učitel. A terapeut.

Ve filmu vidíme, že jste se dostali k hlavní postavě Jamese, kterého hraje Christopher Abbott, velice blízko. To byl hlavní cíl společné práce, tenhle pocit navodit, ne? Ano. Jazyk filmu jsem naplánoval ještě dřív, než jsme na tom začali pracovat společně. Se stejným hercem jsem natočil takový krátký experimentální film, při kterém jsem se už na Jamese Whita připravoval. Už tam jsme měli několik záběrů, u kterých jsme měli už ve scénáři, že půjdeme postavě velice blízko. Tohle nevzniklo až při práci s Mátyásem. Toho jsem si vybral, protože nesmírně respektuju jeho práci. Usoudil jsem, že mi pomůže jako filmaři a pomůže tomu filmu. A to se mu myslím povedlo.

Zmínil jste film Simon Killer, taky film z produkce vaší společnosti Borderline Films, který je hodně vázaný na hlavní postavu a točí se celý kolem ní? Vyplynulo pro vás z tohoto filmu nějaké ponaučení? Ano, hodně jsem se naučil, když jsem pozoroval Antonia Campose při režírování. Třeba to, jaký vztah si buduje s hercem, což byl v Simonu Killerovi Brady Corbet. Pozoroval jsem je při natáčení a dodávalo mi to sebevědomí. Sean Durkin a Antonio ale taky sledovali vývoj mého filmu od první verze scénáře až do střižny a pomáhali mi.

Borderline Films: zleva Josh Mond, Antonio Campos a Sean Durkin |foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Když jsem se na film díval, neuvědomil jsem si hned, že postavu Jamesova nejlepšího kamaráda hraje Scott Mescudi alias Kid Cudi, kterého známe hlavně jako muzikanta. U filmu byl ve dvou rolích – jako herec a jako autor hudby. Jeho hudba se mi vždycky líbila. Když jsem psal scénář, poslouchal jsem ho a taky jsem několik jeho písní použil do filmu. A když jsem tu hudbu poslouchal, zdálo se mi, že pocházíme z podobného prostředí. Věděl jsem, že si budeme rozumět. Tak jsme mu dali scénář, sešli jsme se a jeho to zajímalo. Myslím si, že je to ohromně dobrý muzikant i herec. A film opravdu podpořil. A co se týče hudby, od konce natáčení jsme se bavili o tom, jak by měl soundtrack vypadat. Chtěl jsem pro Jamese nějaký původní hudební motiv, který by ho celého obsahoval. Jeho úzkosti, strach, i jeho přitažlivost. A Scottovi se to povedlo. Jeho hudba je prodlouženou rukou vyprávění. A pak jsme použili spoustu písniček, které James poslouchá. Pro mě Billie Holliday představuje matku, Ray Charles otce; Aesop Rock nebo Danny Brown jsou zase hudbou své doby. A přistupuju k tomu tak, že všechna ta různá hudba zastupuje různé Jamesovy povahové stránky.

A New York? Jak jste chtěl ve filmu zobrazit město? Chtěl jsem ukázat New York očima Jamese. New York je město neustálého pohybu vpřed. Není čas se zastavit a zamyslet se, je to jako stroj, který vás pořád žene dopředu. A tak má to město skrze Jamese působit. A všechna místa, kde jsme natáčeli, mi byla známá. Všechny ty bary, noční kluby… i dům, ve kterém James bydlí, je místo, kde jsem nějaký čas se svojí mámou žil. Všechno mi to bylo povědomé jako sousedství. Ve způsobu, jakým jsme film natočili a sestříhali, by to mělo být poznat, co New York v lidech vyvolává za pocit.

Z filmu James White |foto: Artcam

Mluvíme spolu na lince Praha-Paříž. Znamená to, že v Paříži teď film uvádíte, nebo tam pracujete na něčem novém? Ano, píšu tady nový scénář. Moc rád bych tu ještě zůstal, ale budu muset příští týden na chvíli zpátky do Států. Film už tu měl být uvedený, doufal jsem v to, ale zatím z určitých důvodů není. Jsem tu kvůli psaní.

Pořád velice těsně spolupracujete ve skupině tří režisérů z Borderline Films, což je hodně unikátní. Všichni tři chcete režírovat filmy, ale věnujete hodně úsilí tomu, že si svoje filmy navzájem produkujete. Chcete a plánujete, že to tak má zůstat? Rozhodně. Sean Durkin a já jsme právě jako producenti dokončili film Antonia Campose Christine, který byl teď uvedený v Sundance. A všichni tři jsme byli dohlížející producenti na filmu, který se jmenuje Oči mé matky a který natočil Nick Pesce. Chceme dál držet spolu a podporovat se při tvorbě svých filmů, ale chceme taky podpořit další filmaře.

A chcete přitom zůstat na hranici mezi mainstreamovým a autorským filmem, která dala Borderline Films jméno. Ano. Chceme hlavně pokračovat v natáčení filmů, které chceme sami vidět. Ať už to budou velké filmy, nebo malé. Chceme dělat filmy, na které se sami rádi díváme.

Zmínil jste filmový festival Sundance, což je, řekl bych, pro Borderline Films ten nejdůležitější festival. Letos jste tam vyhrál Cenu diváků, získal jste zvláštní uznání na locarnském festivalu… Má pro vás některá z těch cen zvláštní význam? Všechny jsou důležité, ale ta cena diváků v Sundance přišla jako první, tak je svým způsobem nejdůležitější. Proto mi asi přijde na mysl nejdřív. A taky je to cena od diváků, což filmaře potěší. To je skvělé.