J.A.R. - Nejen armáda nejen špásu
J.A.R. se rozhodně vyplácí experimentovat. Míněno experimentovat s hudebním výrazem. Pokud už se do nějakého pokusu o rozbití stávajícího stavu a stylu pustí, tak to v kombinaci s jejich důsledností a hnidopišstvím (nebo hnědojedstvím?) většinou stojí za to. To proto, že mají už léta nahráno a naposloucháno a nadhled nad vším kolem sebe a v sobě se stal jedním z pilířů výrazu. Řeč je o novince letošního léta - albu, které přišlo po dlouhých čtyřech letech, Armáda špásu.
Titul desky se tedy zrovna nepovedl. Jednoúčelová hříčka hodná spíše Ivana Mládka k obsahu nahrávky nepasuje nijak extra dobře. Ne že by "humor" či "špás" nebyly J.A.R. blízké, ale jestli jsou v něčem tihle muzikanti a skladatelé opravdu mistři, tak je to ve hbitém, nutkavém a přitom tak přirozeném uhýbání před definicemi jakéhokoli druhu - ve slovu i písni. Dříve než recenzent hmátne po příslušném žánrovém šuplíku, kapela mu pohotově uhne a uteče. V tomto směru je název poněkud zbytečně přímý a jednoznačný.
U čtyři roky starého Nerváku člověk tak trochu váhal, jestli i J.A.R. příliš neváhají. Kam se po komerčně i obsahově veleúspěšném, dosud nejjazzovějším albu Homo Fonkianz odebrat. A přestože byl formálně i technicky dokonalý, Nervák postrádal argumenty pro jednoznačné přesvědčení, že J.A.R. neztrácejí dech a pouze neředí to, co je dostalo nahoru. Armáda špásu veškeré pochybnosti zametla pod práh, nebo spíše vymetla na ulici. Je to deska drsná až vulgární, jak jsme byli zvyklí v počátcích studiových počinů J.A.R. Ale nepohoršuje, ani ve chvílích, kdy nabádají "neváhej a zabodávej svý superpéro", je zároveň jazzově něžná a sentimentální jako Homo Fonkianz a přitom nenudí, jak se to občas děje kapelnímu "manažerovi pro jazz" Danu Bártovi na sólových deskách.
Armáda špásu je stejně tak syrově undergroundová (pokud někdy někdo vyřkl jednoznačnou inspiraci Plastic People, věřte mu, příznačnější srovnání by se hledalo těžko), jako jazzově fundovaná, vymyšlená a našlapaná, popově svůdná a podprahově atakující. Je deskou stejně tak vtipnou, jako posmutnělou, místy až patetickou (jen skladba Nevidomý národ je v kontextu okolních písní angažovanější, než by člověk čekal), nejvíce samozřejmě hravou, absurdní a surrealistickou.
Celkový undergroundový háv (podpořený i brutálními kresbami komiksové královny Lely Geislerové) hází desku docela mimo dosavadní diskografii J.A.R., a to je jedině dobře. Je až s podivem, jak dobře může fungovat technická dokonalost spojená s výraznou, zcela specifickou a uvěřitelnou atmosférou. Armáda špásu má tah, je albem pestrým, dokonale provedeným. V osobním žebříčku autora je to společně s Homo Fonkianz to nejlepší, co J.A.R. vydali.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
