Jan Cempírek

Mám rád takzvané srovnávací místopisné fotografie. Jedna fotka ukazuje místo před X lety. A druhá to samé dnes. Znáte to. Podobných koláží a srovnávaček je plný internet.

Sedl jsem si do čekárny u doktorky a všiml si nové cedulky: „Přijímáme pouze předem objednané pacienty. To se vztahuje i na zájemce o jenom...“ Zájemci o jenom? Co to je?

Dříve se mladíci věnovali psaní poezie. Pod rašícími vousky jim pak ze rtů sluly verše láska vráska páska, které směřovaly k ouškům rdících se slečen. Čas však trhl oponou.

Padají od září do listopadu a každý je má rád. O čem je řeč? Přeci o kaštanech. Milují je děti, puberťáci i vetché osoby obou pohlaví. Také já se na ně každý rok těším.

Dnes je cestovatelem téměř každý. Nechme ale protentokrát stranou týdenní výpady do Hurghady a pojďme se věnovat pravému cestování, objevitelskému.

Začalo to nenápadně. Zkraje léta jsem jel v Budějcích na kole, u Maláku nevybral zatáčku a bác! Už jsem letěl a za chvíli se válel na zemi s roztrženým rtem.

Bydlím v koridoru budějckého letiště. Sem tam mi proto nad domem proletí cessna či Zlín a od loňského roku i boeing nebo airbus.

Jako dítě mě trápily tři naprosto nepochopitelné záhady. Proč Vinnetou nikdy nechodí na záchod? Kam zmizí světlo, když se zhasne? A konečně – jak to, že krávám nevadí déšť?

Je to už nějaká doba, kdy za mnou do Budějovic přijel kolega z Prahy. A řekl mi tenkrát: já vždycky, když přijedu do Budějic, tak si připadám jako o prázdninách.

Spojila zájem o sport a psy do životního stylu musherky. Jihočeška Simona Pischeková je mistryní republiky v jízdě na speciální koloběžce tažené psem a vicemistryní Evropy.