Ivo Bystřičan: Dokumentární tvorba v televizi má zneklidňovat

Nejsem ekologický aktivista. Můj dokumentaristický přístup ho do určité míry znemožňuje. V osobním životě bych byl možná i razantnější, ale při vytváření filmu se setkávám s tolika lidmi a jejich názory, že do tématu pronikám z vícero vrstev. Výsledkem je tedy vždy spíše jakási polemika než kategorický názor.

V uplynulém měsíci odvysílala Česká televize jeho cyklus „Dějiny neposlušnosti“, který mapuje vývoj ekologických hnutí u nás. Sám tvůrce ho označuje za svého druhu alternativní pohled na historii Československa. Pětidílný TV seriál zkoumá, jak od 50. let vznikalo řečiště ekologického hnutí a vyjednávalo s komunistickým režimem svou pozici. Neznámý příběh ožívá skrze protagonisty, kteří byli přímými učastníky a spoluautory revoluce, ať už vědomě či něvědomě.

Zajímá nás, co se děje s uprchlíky, když se média nedívají

Rozhovor s Ivo Bystřičanem a Michalem Pavláskem.

Tématům, která se více či méně dotýkají environmentální tematiky se Bystřičan věnoval již ve své předchozí filmové tvorbě – ať už ve filmu o výstavbě dálnice D8 „Dál nic“ či reportáží z měděných dolů Zambie „Doba měděná“ z roku 2010.

Posledních několik let působí i jako externí dramaturg České televize.

Dokumentární tvorba v televizi diváka znějišťuje. Svou náročností je tak v přímém rozporu s empirickou kategorií divácké spokojenosti, kterou se televizí management stále více řídí. Čísla sledovanosti jsou díky tomu malá, proto bohužel ubývá i prostoru pro tento typ tvorby.