Inés de Castro

Česká dramaturgie se v posledních letech často obrací ke hrám španělských autorů. Dílo Federica García Lorcy poutá a provokuje. Herci i režiséři se stále znovu pokoušejí měřit své síly s dramaty horoucích vášní a citů, s nevšední obrazivostí a básnickým jazykem. Východočeské divadlo Pardubice svádí rovněž "boj na španělské půdě", jen si místo Lorcy zvolilo jiného, byť generačně spřízněného, autora. Alejandra Casona a jeho pozdní hru Inés de Castro.

Alejandro Casona se nevěnoval pouze dramatické činnosti, psal též poezii, prózu, filmové a televizní scénáře. Na rozdíl od Lorcy přežil nástup fašistické diktatury ve Španělsku. Emigroval nejprve do Francie, posléze se usadil v Argentině, kde napsal i Inés de Castro. Hra vychází z legend o věrné lásce prince Pedra ke krásné Inés. Nesčetněkrát zpracované téma se v Casonově hře ocitá již velmi daleko od historické pravdy, ale přesto k nám promlouvá o základním rozporu v lidském životě, o nesouladu reality a snu, přání a skutečnosti.

Inés de Castro - plakát

Pardubický soubor vedený režisérem Jakubem Korčákem hru otevírá jakoby uprostřed děje. K portugalskému dvoru přijíždí infantka kastilská, aby se provdala za následníka trůnu prince Pedra. Po léta se nucené sňatky infantů obou zemí považovaly za záruku míru. Infantku Constanzu v novém domově uvítá píseň o věrné lásce dvou milenců. Spíše jen ze zvědavosti než z hloubky citu postupně odhaluje Pedrův letitý vztah k Inés de Castro. Do zdánlivě jasného milostného trojúhelníku zasahují mocenské zájmy a spory. Neskutečně působící láska mezi milenci je ve hře povznesena na úroveň nejvyššího citu, který dává životu smysl. Příběh spěje k tragickému závěru, ale smrt je v něm potvrzením bytostného přesvědčení, nikoliv romantického patosu.

Příběh, který jde až na dřeň lidských citů a mluví o tom, jak je pro nás těžká otázka volby, klade v divadle největší nároky na herce. Na jevišti zaplněném jen řadou bílých a černých závěsů dávají herci všanc sami sebe, svou schopnost naplnit dramatický děj. Charaktery čtyř hlavních postav (zásadně mezi ně vstupuje též postava krále Afonsa) nejsou až tak papírově černo-bílé, jak by mohly napovídat kostýmy i scéna. Bez ohledu na své postavení projevují všichni hrdinové základní instinkty - lásku, touhu po štěstí a klidném urovnání vzniklých rozporů. Řada vnějších a zdánlivě vyšších povinností jim ovšem brání jejich touhy naplnit. Hercům se v Pardubicích během krátkých dvou hodin podařilo na jevišti předvést primární lidské problémy a nabídnout divákovi inspirativní zážitek. Věřte, že až budete odcházet ze sálu, budete mít cestou domů nad čím přemýšlet.