Ilona Rozehnalová, majitelka a ředitelka ostravského Klubu Fiducia

03667655.jpeg
03667655.jpeg
Ilona Rozehnalová, majitelka a ředitelka jedné z nejrespektovanějších nezávislých scén v Ostravě – Antikvariátu a Klubu Fiducia a zakladatelka Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu. Setkání s posluchači, se zajímavými nahrávkami a soutěžním hlavolamem moderovala Renáta Spisarová.

Klub Fiducia Ilony Rozehnalové začínal před mnoha lety jako první v Ostravě organizovat autorská čtení, v současnosti hlavně besedy s překladateli, moderované besedy s předními českými osobnostmi, přednášky z oblasti architektury nebo historie a zejména veřejné debaty, které poukazují na palčivé problémy města právě v souvislosti s vymíráním centra Ostravy či ohledně zadávání veřejných architektonických zakázek nových staveb (kauza Vědecké knihovna města Ostravy) nebo prostor pro galerii současného umění (dnes galerie PLATO). Samotný klub Fiducia zahrnuje dvě galerie, jedna se specializuje na malbu/kresbu (Galerie Dole, kurátor Martin Mikulášek), druhá na současnou fotografii (kurátoři Roman Polášek a Martin Popelář). Obě patří k nejsledovanějším v Česku.

V březnu 2013 založila Ilona Rozehnalová Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu. „Spolek je intelektuální povahy a podporuje kritické myšlení, tříbení názorů, diskusi a humor v otázkách souvisejících s Ostravou a profesními zájmy členů spolku a vydává originální bulletin Krásná Ostrava.“ V popředí aktivit spolku stojí aktuálně iniciativa Ostrava je v centru. V Telefonotéce rozebírá Ilona Rozehnalová nutnost starat se o město „ze zdola“, svou každodenní prací dokládá sílu a nutnost občanských aktivit, byť většina kauz není dovedena do úspěšného konce. „Úspěch je pak ta samotná aktivita, vyvolání zájmu občanské veřejnosti, nutnost si to nenechat líbit, stopa v paměti obyvatelů města“, dodává.

Ilona Rozehnalová se zmínila o třech osudových mužích svého života. Na chronologické ose jejího stále mladého, ale na události nabitého života, je na prvním místě literární historik Vladimír Justl, který jí v době mládí nahrazoval intelektuálním směřováním otce. Dále jmenovala svého muže Jiřího, který ji přivedl k práci pro antikvariát, zájmu o bibliofilie, a je jejím každodenním, často velmi kritickým, partnerem, jež udržuje tolik potřebnou rovnováhu mysli. Třetí muž, který otevřel Iloně Rozehnalové oči pro architekturu a urbanistiku je historik umění Martin Strakoš. V Telefonotéce přidala osobní vzpomínky na svého blízkého kamaráda, zesnulého spisovatele Jana Balabána.

Závěr Telefonotéky patřil aktuálnímu pohledu na soužití s romskými spoluobčany. Ilona Rozehnalová bydlí ve čtvrti, ve které se s nimi setkává dnes a denně a vyvrací stereotypy, které zakořenily v naší společnosti: „Mě okradou bílí Češi, dvě hodiny si se mnou v antikvariátu povídají, a pak mě podvedou a nejsou tu krádež ani schopni přiznat.“

V závěru Telefonotéky jsme Iloně Rozehnalové předali vzkaz od jednoho z posluchačů: „Velmi vám fandím a lidé jako vy jsou pro mě vzorem. Bez dalších přívlastků :-) Děkuji vám za váš nekonečný boj za kulturu, vzdělanost a také za radost se bavit……Lidé, kteří myslí jenom a pouze na sebe a na svůj prospěch, to je to pomyslné zlo, které trápí tuto společnost.“

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.