I já jsem Tvůj syn, Adolfe. Jak se dědictví války a totálního nasazení promítá do života současníků?

„Ádo, v loni byla v Berlíně tak krutá zima, že ani neodklízeli sníh. Když zmrzl, šla jsem do Görlitzer parku, kde bylo za války nádraží, však víš, a tam, naproti mně kráčela obrovská bílá labuť, roztahovala křídla a cvakala zobákem. Labuť v zasněženém parku.“

Můj prastrýc Áda. Nepolapitelný, legrační, potměšilý a hlavně tajemný strýček. Jedině s ním jsem mohla v malém českém městě spatřit v roce 1984 na náměstí cirkusového slona, jedině on mohl na chatě postavit přírodní bazén a vyplavit celou louku, jedině Áda dokázal na hrušeň naroubovat jabloň.

Němý osmimilimetrový film z rodinného archivu Adolfa Holuba/ Adolf Holub a jeho rodina, 1958|foto:Rodinný archiv Adolfa Holuba

Když roku 1991 umřel, bylo mi šestnáct a zajímaly mě jiné věci. Teprve o deset let později jsem se v myšlenkách ke strýci vrátila. Protože tehdy mě jeho nejmladší český syn Pavel zasvětil do neuvěřitelně spletitého prastrýcova osudu.

Válka, v roce 1943 musel Áda odjet na nucené práce do Berlína. Odtamtud se ale nevrací sám. …  Krátce po příchodu do Prahy však jeho žena Elfi, její matka a prvorozený syn Boleslav-Werner zmizí mezi ostatními odsunutými Němci. Hranice se zavřou. Nová rodina a rodinné tabu. Tajemná půda v krčské vilce. Tajemný ženský telefonát z roku 1990, návštěva Ádovi německé ženy a jejího syna Reinera. A Reinerova památná věta: „jsem Tvůj německý bratr, Pavle“.