Historička Dana Stehlíková: České stopy v rakouských uměleckých sbírkách. Napříč staletími bez hranic

16. leden 2017
03780762.jpeg

České a rakouské sběratelství památek umění i muzejnictví se v mnohém prolínají. Rakousko získalo převážnou část císařských sbírek, má také bohatší klášterní i soukromé sbírky, díky své politické stabilitě.

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Česká republika přišla o klášterních poklady v době husitské i za třicetileté války, císařské sbírky a vybavení Pražského hradu byly odvezeny do Vídně roku 1918, šlechtické sbírky utrpěly vysídlením Němců v letech roku 1945-46 a církevními konfiskáty, svá pro i proti měla čtyřicetiletá orientace socialistické správy muzeí a památkových objektů.

Hosty na telefonu byli:
Prof. Dr. Stanislav Bohadlo, muzikolog, který založil a vede soukromé Rentzovo a Šporkovo muzeum v Kuksu. Přiblížil posluchačům nové zisky muzea i badatelský projekt nápisů.
Dr. Annette Ahrens, historička umění narozená české matce po emigraci ve Vídni, znalkyně starožitností, zabývající se kulturou stolování, zejména porcelánu, galanterie a stříbra. Svěřila se, že česká a rakouská kultura se v jejích očích prolíná a že oceňuje zejména české sklo, které se dováželo a prodávalo někdy pod rakouskou značkou. V období secese ve Vídni působili architekti a designéři českého původu, především zakladatel uměleckořemeslných dílen Josef Hoffmann, původem z Brtnice u Jihlavy.

Počátky sběratelství umění ve středověku sledujeme v křesťanských chrámových pokladech a knihovnách. Prvními centry byly kláštery benediktinů (například v Salzburku nebo Kremsmünsteru), augustiniánů kanovníků (například v Klosterneuburku u Vídně). Bez ohledu na zemské hranice řeholní řády tvořily kongregace a provincie, mezi nimi se pohybovali řeholníci různých národností, často bývala provincie česko-rakouská, cisterciáci měli své stavební huti, kameníci procházeli přes české země do Rakouska a do Uher, jejich vzorové plány platily v Sedlci, Plasech či Tišnově, stejně jako v sousedním Heiligenkreuzu či Zwettlu.

Když v době husitské přišli kameníci pražské katedrální huti o práci, utíkali mimo jiné do huti Svatoštěpánského dómu ve Vídni. Řeholníci prchali především se zlatými a stříbrnými poklady, pobyt v exilu si jimi platili. Tak se dostala česká díla například do Klosterneuburku, ke skotským benediktinůmn ve Vídni, ve štýrském Admontu je zase stříbrný oltářík s erby olomouckého biskupa Alberta ze Šternberka.

03782947.jpeg

Útěk německých řeholníků z Vyššího Brodu v roce 1945 směřoval do štýrského Reinu, řeholnic do sousedního Tyrnau. Tam se prezentovali jako jediný sjednocený klášter, který opět rozdělila sametová revoluce. Naopak z Rakouska přicházeli do českých zemí umělci jako skvělý řezbář doby gotické ze Sankt Florianu, který prošel pravděpodobně Moravou i Čechami.

Sbírky světského umění se vážou nejdříve ke hradům králů a šlechty. Český král Přemysl Otakar II. v Rakousku zakládal hrady, včetně vídeňského Hofburgu, a jeho zemští správci si stavěli honosné kamenné domy, jako je unikátně dochovaný Gozzoburg v Kremži (Krems an der Donau).

S nadvládou Habsburků v českých zemích nastupuje renesanční sběratelství, které vrcholí v Kunstkomoře císaře Rudolfa II. na Pražském hradě. Rozmanitost a bohatství sbírek dokládají tehdejší inventáře, po císařově smrti byla podstatná část odvezena do Vídně. Obrazy, sochy i nádobí je tam vystaveno v Kunsthistorisches Museum, sakrální i profánní klenoty v Hofburgu v císařské pokladnici, kde je k vidění mimo jiné jak říšská koruna románská, tak osobní koruna císaře Rudolfa II. Další kopie koruny, takzvaný karkas, byla určena k ozdobě kočáru, v němž císař jel, či pro pohřeb. Císař Ferdinand I. (V.) Dobrotivý si dal zhotovit vlastní karkas, ale s perlami z koruny Rudolfovy. Autorem této kopie byla slavná stříbrnická firma Mayerhoffer a Klinkosch, kterou založili stříbrníci přišlí z Prahy a z Pešti.

Z dopisu našeho posluchače:
Měl bych dotaz k Dr. Stehlíkové jako správkyni sbírek Lapidária Národního muzea na Výstavišti, jaký je zájem o prohlídku tohoto originál Radeckého pomníku, který byl odstraněn z Malostranského náměstí už na začátku 1. republiky, a zda je ve větším povědomí tento pomník i u zahraničních návštěvníků, zejména rakouských. Znovuzbudovaní tohoto pomníku a osazení na původní místo je zřejmě nereálné, ač by si to příznivci Radeckého přáli? Děkuji a přeji hodně zdaru. Zdraví vás Vít Hostomský.
Vážený pane Hostomský, pomník je stále populární, každoročně 13. listopadu, tedy ve výroční den Radeckého smrti, se v lapidáriu schází pestrá společnost českých i rakouských monarchistů pod vedením pražského spolku Radecký, mnozí přicházejí v uniformách. Vloni jich byly téměř dvě stovky, protože se slavilo také250 let od maršálova narození, pochodovali Prahou a skončili u pomníku zpěvem císařské rakouské hymny. Originál je muzejním exponátem, podle muzejního zákona se nesmí vrátit na místo. Existuje ovšem 3D dokumentace, ze které se dá zhotovit kopie shodných rozměrů či libovolně zmenšená. Znovupostavení je především otázkou peněz (investice vyjde na miliony) a povolení magistrátu - možnosti tří různých umístění na Malostranském náměstí byly diskutovány v architektonické soutěži z roku 2015. Vítězný návrh však nebyl realizován. Více se o historii pomníku dočtete ve sborníku statí "J. V. Radecký - od vojevůdce k pomníku", který byl k této příležitosti nedávno vydán. Na příští slavnost můžete přijít, stejně tak budete vítán vřadách členů spolku, více se o něm dočtete na www.radecky.org

Další české poklady odvezli Švédové za třicetileté války nebo byly rozprodány v dražbě. Tajemstvím je obestřeno Museum technologicum, které - nejen z vydražených starožitností - v Praze sestavil a předvedl Jan Ferdinand ze Schönfeldu, syn známého knihtiskaře a vydavatele c. a k. Schönfeldských novin. Neúspěšně sbírku nabízel roku 1818 založenému Českému muzeu. Poté ji odvezl do Vídně, kde po jeho smrti v roce 1821 byly sbírky postupně rozprodány.

Barokní sídla a sbírky šlechtických rodin Kinských, Czernínů, Šternberků, Schwarzenberků, Clam-Gallasů, Harrachů, Althannů, Kouniců, Ditrichštejnů a dalších úředníků císařského dvora byly rozděleny na jeden palác či zámek v českých zemích a další ve Vídni, často podle návrhu téhož architekta. Také barokní budova České dvorské kanceláře ve Vídni, navržená dvorním architektem Janem Bernardem Fischerem z Erlachu, má blízkou analogii, a to v pražském Clam-Gallasově paláci.

V 19. století se sběratelství soustředilo do muzeí a galerií. Prvním vzorem zemského muzea v celé monarchii bylo Joanneum, otevřené ve Štýrském Hradci roku 1801. Za ním roku 1814 následovalo Slezské zemské muzeum v Opavě, roku 1817 Františkovo muzeum v Brně, a roku 1818 potvrzené muzem v Praze. Původně obsahovala jak sbírky přírodovědecké, tak umělecké, historické i archeologické. Jedině pražskému muzeu od počátku konkurovala samostatná Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, později nazvaní Národní galerie. Síť malých vlastivědných muzeí, která se v Rakousku nazývají Heimatmuseum, je analogická regionálním muzeím českým.

Privátních rakouských muzeí je ovšem větší počet a nechybí mezi nimi neveřejné sbírky, jakou je galerie současného českého umění na hradě Buchberg am Kamp rakouského historika umění Dietera Bognera. Ten je především znám jako manažer prestižního projektu vídeňské MQ (Museumsquartier), alias Muzea moderního umění (MUMOK).

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.

Spustit audio
autor: Eva Ocisková