Ghost in the Shell. Duše ve stroji blockbusteru
Scarlett Johansson hraje kyborga tápajícícho po své identitě a duši v americké adaptaci japonské kyberpunkové klasiky.
Ghost in the Shell je původně japonská franšíza, kterou odstartoval komiks z roku 1989 a dnes zahrnuje ještě další komiksy, několik celovečerních animovaných filmů, animované televizní seriály a hrstku videoher. Ze všech těchto různých inkarnací a pokračování je nejznámější první filmová adaptace z roku 1995 od jednoho z velikánů japonské animace, Mamorua Ošiiho. Ta v kruzích vyznavačů anime i fanoušků sci-fi, potažmo kyberpunku platí nejen za kanonický titul, ale přímo za jeden z kultovních pilířů daných komunit.
Plány na hranou hollywoodskou adaptaci Ghost in the Shell byly ohlášeny již před devíti roky a od té doby příznivci oné první celovečerní animované adaptace nenechali na připravovaném filmu nit suchou. Vlna apriorně negativního přijetí a předsudků vyvrcholila vyhrocenou podobou osočení z whitewashingu, kde bylo tvůrcům vytýkáno, že postavu, kterou v předloze je Japonka, hraje Scarlett Johansson. Film nakonec k nemalému překvapení s otázkou národnostní, rasové či tělesné identity hlavní postavy poměrně chytře pracuje. To je pouze jedna z řady věcí, které si na hrané adaptaci zasluhují vyzdvihnout a které ji odlišují od anime.
Je na místě si připomenout, že i Ošiiho Ghost in the Shell je sám adaptací a jedním z existujících převyprávění své předlohy. Původní komiks od Masamuneho Širóa, který se v květnu dočká českého vydání, rozvádí celou řadu motivů a je stejnou měrou rozbujelou kyberpunkovou vizí, socio-politickým komentářem k Japonsku své doby, i říznou týmovou akčňárnou s řadou humorných pasáží. Ošiiho anime adaptace z toho destiluje existenciálně filosofické a hutně melancholické dílo, které diváky vybízí k úvahám nad klíčovými otázkami kyberpunku v čele s tím, jaký další evoluční krok čeká člověka v propojení s technologií.
Zatímco Ošii měl evidentně při své adaptaci volné ruce, tým tvořící hollywoodskou verzi s nepoměrně vyšším rozpočtem byl nucen sázet mnohem více na jistotu. Bohužel ona opatrnost film strhává v rozletu, ke kterému měl zjevně nakročeno. Tvůrci v čele s režisérem Rupertem Sandersem, který předtím vtiskl osobitou vizuální podobu snímku Sněhurka a lovec, přišli s do detailu promyšlenou vizí budoucnosti. Její páteř představuje fascinující město, jehož podoba vychází z reálného základu současného Hongkongu, který si i přes zásadní futuristický upgrade uchovává svůj nezaměnitelný mix hypermodernity, přízemní fyzičnosti a živelnosti.
Výprava, kostýmy, ale i pojetí akce a herecké výkony mají na hollywoodský blockbuster nezvykle nespektakulární podobu. Akční sekvence nemají tradiční vrcholy a moneyshoty, ale naopak jsou koncipované ornamentálně a konceptuálně, každá unikátně v souladu s prostředím, postavami a povahou akce. Národnostně nevídaně pestrý herecký ansámbl vyzdvihuje rovinu týmového akčního příběhu a současně pomáhá kontrastovat lidskost okolních postav s neživotností a umělostí ústřední postavy kyborga tápajícícho po své identitě a duši, kterou perfektně zahrála Scarlett Johansson.
Oproti soudobým blockbusterům je také hollywoodský Ghost in the Shell myšlenkově pregnantnější, byť jiným způsobem, než Ošiiho anime. Zatímco tam se celé vyprávění točilo, kolem rozvádění jednoho směru myšlenek, tentokrát film představuje spíše síť linků, které jsou jen konkrétně zmíněny a zůstává na divákovi, jestli se sám ponoří do kyberpunkových ideí, vize multinárodnostní globalizace, témat idetity, imigrace, terorismu či manipulace jednotlivců mocenskými skupinami. Hraný Ghost in the Shell není dokonalý či bezchybný film a jeho přijetí je ryze individuální, odvislé od očekávání a vztahu k soudobé produkci i japonské franšíze. Na druhou stranu i fakt, že nepřináší unisono reakce a očekávaný zážitek, v dnešní době franšízových prefabrikátů představuje jistou devizu.
Autor je televizní a festivalový dramaturg a specialista na východoasijské kinematografie
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.