Dílo a styl

V čem je hlavní Schapirův význam pro Spojené státy, je naznačeno výše. Jak závažné a důležité je myšlení tohoto uměnovědce pro evropský čtenářský okruh, v čem přínosné a objevné, je možné zjistit studiem oblastí umění, témat a kontextů, kterými se tento autor zabýval.

Předkládaný výbor obsahuje studie, rozdělené do tří okruhů. V první, nazvané Studie o starším umění, jsou např. srovnávány paralely západního a islámského umění nebo je rozebírána symbolika jistého gotického oltáře. Dále je pojednáno o románském a renesančním umění.

Ve druhé části výběru jsou Studie o novějším umění. Obsahuje texty věnované malířským mistrům, Gustave Courbetovi, Georgesi Seuratovi, Paulu Cézannovi a Pietu Mondrianovi, představitelům moderního výtvarného umění.

Poslední oddíl je výběrem z Metodologických studií. Zde je ukázka teoretického uvažování Meyera Schapira, jeho významná studie o stylu, a další, např. o dokonalosti, o souvislosti a jednotě formy a obsahu i o problematice sémiotické.

"Pracovní metodologie", kterou Meyer Schapiro využíval při svých analýzách uměleckých děl, směrů i epoch, je zajímavá tím, že kriticky komunikovala s tradicí "vídeňské školy dějin umění", jednoho z novodobých a dosud málo (na tuzemském území) probádaných směrů a způsobů pohledu na uměleckou historii lidstva. Svým odborným pohledem tvořil jakousi etapu mezi starší (s níž více méně sympatizoval) a mladší fází (k níž se stavěl kriticky) vídeňské školy. Podstatou vídeňské školy (jejímiž představiteli byli Alois Riegl, Franz Wickhoff a Max Dvořák), která měla významné zástupce a pokračovatele i mezi českými badateli (především Vojtěcha Birnbauma a Růženu Vackovou), je způsob přístupu ke zkoumanému "materiálu". Předmět studia je nahlížen v obecnosti i v detailu. Rozebírány jsou fragmenty díla, z nichž je možné odečítat nejen pocity autora, jeho psychické a psychologické zázemí, ale současně obzor epochy, která přístup k tvorbě nepochybně utvářela. Na detailní rozbor tak navazuje analýza ikonografická, interpretující použité postupy a vyvozující například souvislosti společenského života. Završujícím je chápání dějin umění jako dějin stylu, společného výrazu doby. Meyer Schapiro, jako spíše levicově smýšlející intelektuál, obhajoval a propojoval pozice umělce a společenského systému, sociologických a ekonomických podmínek, v nichž dílo vzniká. Pozdější úvahy se opíraly o zkušenosti psychoanalýzy.

Formálně výtečně provedená kniha je náročná, určená především ke studiu a odborníkům. Nabízí vhled do oblasti zabývající se historií umění, jeho popisem i interpretací.

Zajímavostí je dlouhá "cesta" českého překladu k vydání. Výbor studií z rozměrného díla Meyera Schapira byl přeložen, jak se dozvíme v ediční poznámce, během první poloviny osmdesátých let 20. století původně pro nakladatelství Odeon. Než k tomu došlo, vydavatelství (počátkem devadesátých let) zaniklo. Nyní se vydání chopilo nakladatelství Argo, knihu skvěle vypravilo a jako speciální, odborný a významný počin nabídlo čtenářům.

Meyer Schaoiro, Dílo a styl, Argo, Praha 2006, překlad: Diana Kösslerová a Jan Valeška, str. 432.