Denní dům, noční dům – recenze

Hru Denní dům, noční dům uvádí Slovácké divadlo ve světové premiéře
Hru Denní dům, noční dům uvádí Slovácké divadlo ve světové premiéře

Slovácké divadlo v Uherském Hradišti uvedlo v listopadu světovou premiéru dramatizace románu přední polské autorky Olgy Tokarczukové Denní dům, noční dům. Dramatizaci z pera Renaty Putzlacher a v režii hostujícího Radovana Lipuse v Hradišti viděl a recenzi připravil David Kroča.

Divadelní adaptace oceňovaného románu Olgy Tokarczukové připomíná svou kompozicí koláž: propojují se v ní historky ze života poloopuštěné vsi kdesi na česko-polském pomezí s rámcovým příběhem vypravěčky a hlavní hrdinky Aśky. Postava s neklamnými autobiografickými rysy přichází jako nová obyvatelka do starého domu, který pamatuje pohnutou historii regionu. Docházelo tu k proměnám státní příslušnosti, kdy česká menšina žila nejprve na území Německa a po válce Polska, ale také k opakovaným změnám náboženským a kulturním. Průvodkyní po osudech kraje a jeho obyvatel se hrdince stává parukářka Marta – jakási novodobá vědma, ztělesňující moudrost, plynutí času i lidskou paměť.

Režisér Radovan Lipus poetiku polské autorky dobře zná a dokáže jí i divadelně využít. Příběh Kladské kotliny, kam je děj fakticky situován, i osobní příběh protagonistky vypráví formou svébytně pointovaných výstupů. V titulu zmíněnou metaforu denního domu, tedy životní skutečnosti, ztvárňují zvláště reálná setkání Aśky s vyprávějící a komentující Martou. Noční dům, neboli okamžiky snů a fantastických představ, zastupují legendy o světcích, tragické obrázky ze života venkovanů, ale třeba i magické zjevení obludy ze zdejších pověstí.

V rámci Lipusova osobitého režijního rukopisu nepřekvapí snaha inscenovat vše divadelně čistě a bez zbytečných efektů, takže herecký chór představuje jak zmíněnou jezerní příšeru, tak i stromy v lese, jež protagonistka nezapomene při procházce obřadně obejmout.

Sympatické úsilí o stylovou čistotu je patrné z výtvarného řešení scény Petra Matáska. Tvoří ji hliníkové rámy s průsvitnou textilií, na niž se příležitostně promítají obrazy i texty, připomínající například aktuální letopočet. Za ní se skrývají hudebníci, a to i z řad hereckého souboru, kteří interpretují tklivé melodie Pavla Helebranda, do nichž zaznívá naléhavý sborový zpěv. Promítání a hudba slouží v inscenaci nejen ke sdělování informací a tradičnímu vytváření atmosféry, ale pomáhají také konfrontovat protiklad reality a imaginárních výjevů.

Lidský mnohohlas, ne náhodou připomínající polyfonii hudební skladby, vyžaduje kolektivní herectví, na něž je ostatně hradišťský soubor již delší dobu zvyklý. Přesto si zvláštní zmínku zaslouží představitelky obou hlavních ženských postav. Irena Vacková jako vševědoucí Marta nechce oslňovat moudrými slůvky, ale snaží se budovat figuru vnitřně, se stálým zřetelem k jejímu lidskému rozměru a k mementu minulosti, jež zastupuje.

Alžběta Kynclová se pokusila promítnout do postavy Aśky kus ženského údělu a vidění světa: daří se jí to však více v emocionálně vypjatých scénách, kdy odkrývá důvody hrdinčina chování, než v momentech lyrického ztišení, v nichž promlouvá jako filozofující autorčino alter ego.

Dramaturgie Slováckého divadla zaslouží pochvalu za odvahu, s níž nasazuje do repertoáru hradišťské scény neprověřené tituly i divácky náročné projekty. Lipusova inscenace Denní dům, noční dům ale za tento dramaturgický risk stála: udivuje působivou lyrickou atmosférou, která se dnes na jevišti hned tak nevidí.