Dekadence žije
Před třemi lety proběhla v Obecním domě nepřehlédnutelná výstava V barvách chorobných: Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914. Nyní se její kurátor (a autor řady publikací a odborných textů o dekadenci) Otto M. Urban soustředil na moderní a současné umění (počínaje 70. léty minulého století po dnešek), které staví na dekadentním odkazu a obsahu. V Galerii Rudolfinum vznikla o to provokativnější (z pohledu vnější reakce) a odvážnější výstava Dekadence Now! Za hranicí krajnosti.
Nestává se často, aby do galerie proudily davy lidí. Čím to je, že už jen samotná vernisáž výstavy Dekadence Now! Za hranicí krajnosti se stala společenskou událostí, na kterou se vypravily stovky lidí? Těžko by to způsobil jen nebývalý mediální zájem o umělecký směr, jenž je daleko jasněji definován v oblasti literatury, než ve výtvarném umění. Dějiny výtvarného umění vlastně s pojmem dekadence doposud příliš nepracovaly. Kurátor výstavy Otto M. Urban, který na konceptu výstavy pracoval už od roku 2008, si předtím musel dokonce sám definovat, co se dekadencí ve výtvarném umění myslí. Leží podle něj zhruba tam, kde se prolíná naturalismus zobrazení se symbolismem, často se objevuje i dekorativní ornamentalismus, úmyslně přehnaná zdobnost. Tyto tendence se střetávají u ústředních témat jakými jsou smrt, úzkost, velmi otevřený přístup k sexualitě nebo šokující až mrazivá nadsázka moderní doby vůči historii - řadu děl na výstavě zastupují parafráze na historická díla a témata.
Výstava je rozdělena na pět částí. První nese název Krajnost sebe: Bolest a po technické stránce se odehrává především ve fotografii. Dívá se bez zábran současným pohledem na autoportrét, který je stále více stylizací zobrazující obsah, než věrným dokumentárním záběrem. V druhé části výstavy se dostáváme ke krajnostem lidského těla, jež moderní doba vyabstrahovala na sex. Patří sem motivy bondáže japonského fotografa Nobuyoshi Arakiho, rentgeny felace a mužských pohlavních orgánů Wima Delvoye, velkoformátová díla Cindy Sherman, u nichž by se lehko rozpoutala debata co je a není pornografie, nebo fotografická série „neobvyklostí“ Joela - Petera Witkina - trpaslice s kozlem, tři grácie jako tři transsexuálové... Část nazvaná Krajnost krásy: Pop už počítá s nadsázkou, nápadem, který v sobě chtě nechtě nese jistou kontroverznost, hru, vtip. Přesně takový je cyklus Královská krev Erwina Olafa, který nedávno samostatně vystavoval v pražském Langhansu. Kromě jiného v něm najdete manipulovaný portrét bělostně nalíčené lady Diany, která má v paži zaražený krvavý znak auta, ve kterém zemřela. Dvojice Gilbert a George se s drzostí sobě vlastní ptá na nejrozměrnějším díle výstavy: „Byl Ježíš heterosexuál?“ Na zemi málem zakopnete o Předložku z Hitlera, jež je součástí cyklu Pokoj lovce nacistů izraelského umělce Boaze Arada. Další části se věnují Krajnosti mysli: Šílenství a Krajnosti života: Smrti. Zde se kromě mezinárodních hvězd jako je Damien Hirst nebo Keith Haring objeví i několik domácích umělců. Josef Bolf se netradičně představuje v keramice, Ivan Pinkava v jemné poloze s fotografiemi dek a matrací, připomínajících bezvládná lidská těla. Oba dva umělci společně vystavují v rámci projektu Dekadence Now! také v Západočeské galerii v Plzni.
Jak bylo naznačeno, expozice v Rudolfinu je nejvýznačnější součástí daleko širšího projektu. Satelitní výstavy probíhají také v Brně (Joel - Peter Witkin) nebo v holešovickém Centru současného umění DOX. Doprovodné programy dále zahrnují nespočetnou řadu přednášek, filmových projekcí nebo koncertů. Díky Galerii Rudolfinum dekadence skutečně žije.
Decadence Now! Za hranicí krajnosti
30.9.2010 – 2.1.2011
Galerie Rudolfinum
kurátor: Otto M. Urban
Otevírací doba: úterý, středa, pátek - neděle 10 - 18 hodin
čtvrtek 10 - 20 hodin
pondělí zavřeno