David Mamet: Americký bizon

I když si Ondřej Sokol získává ostruhy popularity v seriálu Ordinace v Růžové zahradě, přece jen zůstává především divadelníkem. Jeho domovská scéna - pražský Činoherní klub - mu v tom vychází vstříc. Takže čas od času si Sokol přeloží hru z angloamerické oblasti a také si jí zrežíruje. Po Osiřelém západě, Sexuálních perverzích v Chicagu a Panu Polštářovi je Americký bizon další takovou komorní hrou, která dobře zapadá do kontextu dramaturgie Činoherního klubu, byť se diváci nad její drsností a záplavou sprostých slov dost kroutí. Stále jsme si ještě nezvykli. Na druhou stranu je třeba říci, že je to skutečně autentický jazyk určité vrstvy lidí - pro důkaz zkuste zajít do hospody nebo na stavbu. Ondřej Sokol umí s jazykem zacházet, takže překlad je velmi živý, a nezpozorujeme tedy ani to, že hra je více než třicet let stará. Americký bizon je už druhou hrou Davida Mameta, po které Sokol sáhnul. Bylo to trochu riskantní, protože Mamet není pro naše publikum se svou zvláštně stylizovanou řečí vždy zcela sdělný. Děj se odehrává v pochybném bazaru, jehož majitel získává zboží dosti podivnými cestami a není na tom právě nejlépe. Rozpočet si se snaží vylepšovat hazardem, ale ani to se mu zrovna nedaří. Jeho pomocníkem je trochu natvrdlý, ale upřímný Bob a upovídaný, světácký bazilišek Teach. Právě tady, v bizarním prostředí regálů napěchovaných nesmysly se odehrává jejich marný sen o spoustě peněz (podle amerického hesla something for nothing čili něco za nic), ale taky snaha o porozumění a přátelství, které nás vytrhne ze samoty. Americký bizon je tu jakýmsi symbolem relativity ceny věcí (jde o minci, která může mít mezi sběrateli vysokou kupní cenu, ale také nulovou hodnotu). Vertikálně se vzpínající scéna Adama Pitry, zabydlená štíhlými vysokými regály naplněnými bizarnostmi (například v jedné scéně vykřičí Keach své nadávky k figurce sovy, která je s perfektní dikcí opakuje) vzbuzuje pocit stísněnosti a jakési omezenosti pohybu. Ale odejít odtud po točitém železném schodišti k dveřím, jejichž mléčnou skleněnou výplní probleskují blikající neony a stíny kolemjdoucích, taky není žádná výhra. Tady v tom světě se zdá být alespoň relativně bezpečno. Ale není. Když se dají do pohybu emoce, může hrozit i zbytečná smrt... Ondřej Sokol dokáže s herci pracovat do nejmenších detailů. To ovšem s sebou nese klady i zápory. Perfektně vypracované detaily, ale i jistá zdlouhavost, protože je škoda cokoli vypustit. Takže je tu problém, se kterým se potýká mnohá inscenace na českých scénách - první část se zdá být snad až příliš dlouhou expozicí k akčnější části druhé, a trochu se podobá rozhlasové hře. Po "línější" první části, kde se herci jakoby rozcvičovali, se v druhé půli představení trojice herců vyřádí ve slovních, gestických i pohybových exhibicích. Petr Nárožný jako majitel Donova maloobchodu se většinu času schovává za svým stolem, a potýká se s technikou v podobě telefonů - na policích má sice vystavenou spoustu mobilů, ale je zjevné, že sám s těmito vymoženostmi příliš zacházet neumí. Tahle postava je směsí rezignovanosti, pomalé býčí vytrvalosti, skrývané navztekanosti ale zároveň i jakési zvýšené vnímavosti vůči ostatním. Michal Pavlata, předměstský šíbr, který všechno ví a všechno zná a svou výřečnosti by umořil i osla, je ve své zbrklosti a neustálé naštvanosti na svět vlastně hodně nebezpečný. Valí se jako velká voda, a svými skutky, jejichž dosah si snad ani neuvědomuje, někdy vysiluje a někdy i ničí své okolí. Bob, příležitostný zlodějíček, Marka Taclíka má v sobě primitivnost, ale současně až dojemnou něhu sotva odrostlého dítěte, které se tolik snaží zavděčit dospělým, a nestačí na to.

Černá tragikomedie, jakou je většinou život nás všech, rozhodně v sobě nemá příliš optimismu. Úsměv či smích vzbuzují jednotlivé gagy, ale na závěr si můžete i zaplakat. Směs namíchaná režisérem Sokolem s Petrem Nárožným, Michalem Pavlatou a Markem Taclíkem ale rozhodně stojí za ochutnávku.