Cristi Puiu: V tomto světě jsme všichni ztracení
Při jeho natáčeních na sebe štáb křičí i pláče. Výsledné filmy jsou ale mimořádné. V exkluzivním rozhovoru s renomovaným rumunským režisérem Cristim Puiu (Smrt pana Lazaresca, Aurora) mluvíme o filmu Sieranevada, jedné z filmových událostí letošního roku.
Rumunská rodina si připomíná památku zesnulého otce. Vrcholem zádušní hostiny má být příchod kněze, jak je tomu v ortodoxní tradici zvykem. Namísto toho ale sledujeme spory pozůstalých o domácí i zahraniční politiku, partnerské vášně, paranoidní teorie, nečekané hosty a – zábavný i tragický – kolotoč neporozumění.
Tříhodinový film Sieranevada, který se takřka celý odehraje v jediném bytě plném lidí, není zfilmovaným divadlem, ale filmařským mistrovským kouskem. Stojí za ním autor filmů Zboží a peníze, Smrt pana Lazaresca anebo Aurora, hybná osobnost rumunské nové vlny a jeden z nejzásadnějších evropských filmařů dneška Cristi Puiu. Ten poskytl Vltavě rozhovor, který uslyšíte ve středu 12. října od 17:00 v pořadu Slovo o filmu. Film Sieranevada má českou premiéru na právě probíhajícím festivalu Be2Can.
Část rozhovoru nabízíme v přepisu:
Ve filmu Sieranevada je řada témat a film na mě působí velmi komplexně. O to těžší je pro mě vybrat, kde s rozhovorem začít. Od kterých témat, motivů a dialogů jste začal budovat scénář vy?
Počátek má film někde u večeře, kterou jsme jako rodina měli společně po smrti mého otce, v roce 2007. Měl jsem problém si všechno srovnat a hlavně pochopit, proč lidi, kteří sedí kolem stolu se mnou, vůbec mluví o něčem jiném než o otci a jeho smrti. Dalo by se to pochopit tak, že tím, že se většina z nás o mrtvém nezmiňuje, mu vyjadřujeme respekt. Že někomu, kdo právě odešel, skládáme poctu tím, že se nebavíme o nějakých vulgárních přízemních věcech.
Pro většinu z nás to tak asi i bylo. S kolegou své maminky jsem ten večer měl hrozně dlouhou a vlastně dost agresivní diskusi o komunismu v Rumunsku a událostech z Ceaușescovy doby. Chtěl jsem to zpětně nějak pochopit. Proč jsem se do té debaty vůbec pouštěl... Bylo to opravdu absurdní, nemělo to nic společného se samotným pohřbem a setkáním ani s pocitem ztráty. To byl tenkrát můj hlavní pocit.
Myslím, že každý dobře víme, že rodinná setkání se můžou snadno změnit v pekelný zážitek. Sieranevada je v tomhle ohledu zkušenost každého z nás. Ale zdá se mi, že na svoje postavy hledíte se značným pochopením. A s něhou. Nechtěl jste k nim být drsný, k těm lidem sešťouchaným do prostoru jednoho bytu, kteří tam sedí, truchlí a probírají všemožná témata od bábovky přes východoevropský komunismus po americké 11. září...
Ne, nechtěl. Ale rozhodně to nebylo tak, že bych volil ten nebo jiný tón, aby mi příběh fungoval. Takhle to prostě bylo, měl jsem něco, o čem jsem chtěl vyprávět a takhle jsem se k ostatním lidem skutečně vztahoval.
Jsme v tomhle světě dost ztracení. Musíme to pochopit a podle toho s lidmi kolem nás jednat. Jinak si mezi ostatními začneme akorát hledat obětní beránky. Vidíme to kolem sebe každý den a je to pěkně pitomé. Pravda je, že jsme ztracení. Není pravda, že existují lidé, kteří by mohli za naše utrpení. Trpíme kvůli různým příčinám, které jsou skutečné. Ale stejnou pravdou je, že jsme příčinou utrpení jiných lidí. Pokud jsou tedy ostatní lidé něčím vinní, my jsme také vinní.
Nesnáším ukazování prstem na viníky. Prominout ostatním je strašně těžká věc, omluvit se za něco je strašně těžká, komplikovaná věc, pochopit, že děláme velké omyly a omluvit se za ně, je těžké. Tendence našeho mozku nebo našeho vnitřního já je ochraňovat sami sebe, naše tělo, nás - proti nebezpečím všeho druhu. Náš mozek si dokáže zdůvodnit a vysvětlit cokoliv. Většinu času se díváme do zrcadla a tvrdíme sami sobě, že jsme nejlepší lidé na planetě.
Myslím, že člověk je ve své podstatě dobrý. Myslím, že jsme lapení v řetězcích událostí, ze kterých nám mozek tímto sebeklamem a umělými zdůvodněními pomáhá uniknout. Chci uniknout z jakéhokoliv posuzování. Myslím, že to je to nejhorší, na co můžete ve filmu a v umění vůbec narazit. Je to něco nesmírně arogantního, budovat pozici autora, který je nějakou autoritou.
Pokud být autorem má znamenat být autoritou, tak pak jde o diktaturu, jde o to nejhorší, co nás může potkat. To jsou ti autoři, kteří nám říkají, jak svět funguje. Myslím, že je to právě naopak. Jako tvůrci musíme klást otázky, ne dávat odpovědi.
Čtěte také: Více z pořadu Slovo o filmu
Muselo být dost těžké naplánovat natáčení v labyrintu bytu, ve kterém se takřka celý film odehrává. Jsou části filmu improvizované, nebo ne?
Ne, nejsou. Co se týče improvizace, tak té jsme se přiblížili tím, že jsme část dialogů napsali až na místě. Pocit, že je část filmu improvizovaná, vzniká tím, že uprostřed filmu dojde ke dvěma událostem, které původně ve scénáři nebyly. Rozhodl jsem se je do filmu přidat až během natáčení. Museli jsme tedy brát ohled na tyhle vstupy do původního děje. Měl jsem štěstí, protože herci se mnou na tom rádi spolupracovali a výsledek má v sobě potřebnou svěžest.
Při natáčení filmu Aurora jste několikrát vyměnil kameramana. Tentokrát jste to zvládnul s jedním. I když natáčení v dlouhých záběrech uprostřed bytu plného lidí asi nebylo jen tak.
Ano, ale nefungovalo to jen tak ani tentokrát. V bytě bylo málo místa. A tendencí kameramanů je vytvářet kompozice, natáčet krásné obrazy a já jim pořád říkám, že se mají hlavně snažit zachytit lidské bytosti, věnovat plnou pozornost lidem, kteří jednoho dne zemřou, ne vytvářet obrazy s nějakými filmovými postavami. Je to důležité. Film má vždy dokumentární dimenzi. Je třeba se dívat na lidi, ne se věnovat kompozicím.
Ale bylo to ok. Těžké, drsné, ale ok. Někteří lidé na place i brečeli. Někteří brečeli ještě víc. Na place se křičelo, nebylo to samo sebou. Nakonec ale bylo všechno ok. Měl jsem ale štěstí. Byl jsem u počátků toho filmu a měl jsem štěstí. A pořád mám. Na festivalech byl film přijatý výborně a doufám, že to tak bude i v distribuci. I když... Jsem ohledně toho skeptický. Ale doufám, že to dopadne co možná nejlíp.
Rozhovor vznikl na Transylvánském filmovém festivalu v Kluži.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
