Constantine: Zachránce?
Vtrhne k vám, a vy ani nevíte jak. On ale musí, protože hrozí prolomení bytostí z jiných sfér. Nemusíte tušit, kde žijete a co vás obklopuje. John Constantine to zná už od svého dětství, protože je schopen vidět anděly. I démony - s těmi on musí bojovat. Proč? Vy se ještě ptáte? Inu, protože může být narušena Rovnováha mezi říšemi Dobra a Zla, a to by mohlo skončit katastrofou pro lidstvo. A taky je tak trochu zatracen.
U nás není příliš známý komiks Hellblazer. Bohužel se jeho název trochu překrývá s titulem Hellraiser, což má jiné konotace. Hrdina komiksu Hellblazer je anglosaský blonďák v olivové bundě s povahou detektivů stylu noir. Jeho postava je obtěžkána minulostí, se kterou se každou chvíli potýká, když dělá svou nezáslužnou práci. Ve filmu se ale spousta okolností proměnila. Když Constantina hraje Keanu Reeves, o blonďákovi nemůže být ani řeči, ani o Angličanovi, bundu střídá puritánsky černobílý oblek. My se právě ocitáme v těžké fázi jeho života, kdy se dozvídá o své rakovině plic. A v patách všemu se už taky blíží jeho nejtěžší a nejsložitější případ. V mexické polopoušti se nalezlo Kopí osudu, které může otevřít cestu Zlu, jak "bylo předpovězeno". Podobně jako v Matrixu, "vyvolený" Constantine mu může zkřížit cestu a zabránit tak katastrofě. Zprvu nic moc netuší, ale díky netypickému chování různých démonů a "kříženců" se pomalu dostává do obrazu. Zvlášť když se k němu dostává jakoby sledem náhod policistka Angela Dodsonová. Té se zabila sestra a ona chce všemu přijít na kloub. Po zničení několika jeho přátel a po nájezdech skrytých bytostí se dostává k pravdě o situaci, která může nastat. Chce se zrodit Mamon, ale vše na poslední chvíli proti našemu očekávání obrací Lucifer-Satan.
Keanu Reeves hraje už od počátku ve stylu, který známe z Matrixu. Tady už ale je mnohem sebevědomějším "vyvoleným", který si s sebou nosí určité prokletí. Mimiku příliš nepoužívá, ani si jí příliš nepomáhá, ale výraznost gest a pohybové schopnosti vypovídají o postavě mnoho. Do Constantinova posledního boje vnáší množství vnitřní vášnivosti a potřeby dostát své "cti". I když Reeves hraje výborně ztracenost a odcizení, přesto mu neupírá výrazné lidské stránky povahy, které se projevují v různých scénách spjatých s jeho přáteli. Ne, nečekejte, že Reeves ve své postavě emoce projeví, pořád si drží svou masku sebeovládání. Nezmění ji, ani když típne cigaretu ve vlastní krvi. Je ale krásné pozorovat jeho poctivý, promyšlený přístup k roli. Uvěříte jeho plnému procítění. Rachel Weiszová ve dvojroli sester Dodsonových předstupuje především jako Angela. Ta byla vždy vnitřně spjatá se svou sestrou, na rozdíl od ní ale nechala v sobě usnout jejich společný "dar". A to dar citlivosti na okultní záležitosti. Postava se během příběhu pod tlakem okolností musí zákonitě proměňovat. Zahrát vše dokáže Weiszová dokonale. Ve filmu je "probouzečem" Angeliných sil Constantine, ona ale objevuje věci, které už jakoby dávno zná. Z profesionální, chladnější a rozumné policistky vyvěrá její citlivá povaha, která se po otřesu vydává všanc situacím, které přicházejí. Nosí v sobě zoufalou potřebu cosi odčinit, možná se i obětovat. Proto přistupuje na vše, co jí čeká. Weiszová dokáže zahrát party strachu, že ho sami pociťujete, vnitřní napětí tak předestře, že chápete další kroky postavy. Poslední fáze bolesti a téměř oběti se rozpouštějí v očištění. Její dramatický talent se neustále od jejích počátků vylepšuje.
Z dalších rolí je asi nejzajímavější Gabriela v podání Tildy Swintonové. Její androgynství poukazuje na "anděla", který ale má dost cynickou povahu. S vemlouvavým hlasem spíš komentuje, co se stalo, a ráda se přibližuje především ke Constantinovi, se kterým hraje inteligentní hru. Je spíš zkažená než laskavá. Swintonová dává postavě britskou úroveň, odstup a povznesenost, která ale je nelidská spíš v negativním gardu. Prošla Královskou shakespearovskou společností, takže její hraní má divadelní účinnost, která se ale na konci příběhu (kdy ztrácí svou nadpozemskost) dostává trochu do mírné odfláklosti, v níž je mimo postavu. Peter Stormare v roli Satana-Lucifera vlastně přináší nápad, který už tu několikrát byl (vládce pekel jako úhledně upravený a v projevu elegantní typ), sám do všeho vnáší ještě jakési skryté, bublající rabiátství. Poukazuje na myšlenku, že Zlo je především nelidsky pyšné, a snaží se hrát s lidskými osudy. Postava funguje až v posledních obrazech. Protože se však Constantine obětoval pro druhou osobu a tím se může dostat do nebe, má velkou důležitost. Vrací ho totiž na zemi uzdravením, i když vytažení chuchvalců rakoviny z plic připomíná spíš filipínské "chirurgy" fungující v Čechách před pár lety.
Constantine je snímkem s perfektní výpravou, která má všechny předpoklady velkofilmu. Její nevýhodou je, že Peklo i naznačené Nebe zobrazují spíš Los Angeles po atomové katastrofě a totéž město za jasného slunečního odpoledne. Také nezobrazovat Nebe proto, že prý "nikdo neví, jak to udělat, aby to vypadalo dobře a neokukaně zároveň", je trochu zavádějící. Nicméně vizuální obrazivost dodává snímku symbolické rozměry. Skvělé technické finesy, jako pomalá chůze ve statickém a přesto divoce křepčícím okolí, známe z jiných filmů, vnímáme tím ale nové posuny v příběhu. Může se vám sice stát, že po první půlce budete chtít odejít, protože příliš připomíná béčkové horory. Po několika náletech démonů ale přijde druhá půle, která na něčem podobném vůbec nestojí a je o třídu lepší. Má lidské a psychologické rozměry, napětí prýští spíš díky kvalitně odvedenému hereckému výkonu hlavních představitelů. Snad i proto konec filmu působí na člověka očistnou katarzí a úvahou, že skutečně jde o dobrý film. Je v něm mnoho bojů mezi Dobrem a Zlem (což asi USA současnosti a její aktivity přitahuje), ale zároveň i poněkud nečekaně mnoho otázek po skutečnosti lidské duše a jejího života mezi dvěma alternativami. Zkrátka Constantine je řemeslně velmi dobře zvládnutý film, který si zahrává s peklem a démony. Vypovídá přesto taky hodně o víře a smyslu oběti, která zachraňuje lidi a přináší jim milosrdenství. Spousta lidí sice vykopává různá Kopí osudu, aby získala moc, snímek pak ale paradoxně ukazuje, jak jen láska může vše s úspěchem zlomit.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.