Britové našli u Shakespeara nečekaně aktuální momenty, upozorňuje anglista Stanislav Rubáš

03712171.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03712171.jpeg

Zatímco v Česku je rok Karla IV., pro Velkou Británii znamená letopočet 2016 především 400 let od úmrtí Williama Shakespeara. Žádný návštěvník Londýna to nepřehlédne: na nábřeží Temže se objevují výjevy z her, kina promítají Shakespeara ve stovkách adaptací (ta nejstarší je z roku 1899).

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

A velký autor nabádá soudobé Brity, aby nevyháněli přistěhovalce. To je možná překvapivé, nicméně přesvědčit se můžete na stránkách Britské knihovny. Vystavila dochovaný rukopis málo známé hry Sir Thomas More, kterou sice napsalo asi šest autorů, ale dva úryvky (celkem 169 řádků) badatelé označují za Shakespearovo dílo.

Hra pojednává o nepokojích v roce 1517, kdy se počestní Londýňané násilně postavili proti imigrantům. „Vyžeňte odtud cizince, vysávají nás, poctivé řemeslníky,“ volá tam kdosi z davu. A Shakespeare – ústy sira Thomase Mora – odpovídá: „Vyhnat je? Majestát Anglie má skákat, jak vy si na něj zapískáte? Představte si ty cizí ubožáky, jak belhají se všichni do přístavů, na zádech děti, v rukách zavazadla, a vy jak králové si sedíte, když umlčeli jste svým řevem řád, oděni do vlastního mínění?“

03609335.jpeg

Shakespeare je ovšem také básníkem hluboce spojeným s hudbou. I to dnes může působit překvapivě. Nejde jen o zvukomalebnost v jeho verších, zejména v sonetech, byť i ta stojí za upozornění. Jeho hudební založení sahá hlouběji: hudba mu slouží jako ztělesnění řádu – a řád, stejně jako hledání či znovunalézání harmonie, to je vlastně základní téma jeho her.

Britové dovedou se svým básníkem zacházet tak, že nepřestává promlouvat a člověk znovu žasne, jak některé principy trefil. Příkladů zaznělo v Telefonotéce několik. Podle překladatele Stanislava Rubáše „člověk může Britům jenom závidět, že umějí tak důstojně oslavit výročí svého barda.“

Každá velká Shakespearova tragédie končí znovunastolením řádu, aspoň částečným: „Kdyby na konci Hamleta zůstali jen mrtví a nepřišel žádný Fortinbras, alžbětinský divák by pro představení snad ani neusnul.“

Vedle toho Shakespeare dovede mistrně pracovat i s obyčejnými písničkami: když například v Othellovi zazní „Willow song“ (zdánlivě nevinný popěvek o zelené jívě), přináší to v dané situaci mrazivější sdělení, než jakýkoli sofistikovaný monolog.

V translatologickém ústavu, který Stanislav Rubáš vede, se ovšem zdaleka nepracuje jenom s Shakespearem. V pětici jazyků, kterým se věnují budoucí tlumočníci a překladatelé, sice angličtina stále výrazně dominuje, ale překládání poezie dnes znamená pouze hobby, rozhodně ne obživu. Také převládající zájem studentů je tlumočit (a zbohatnout), ne překládat. Cit pro jazyk a jeho hlubší patra se vytrácí a současnému učiteli nezbývá, než s tím bojovat: „Zkouším to přes Puškina i přes moderní básníky 20. století. Ale otevřít dneska sbírku básní je výjimečná záležitost, nejen mezi vysokoškolskými studenty.“

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.