Berlinale pod vedením oranžského vojáka Verhoevena riskovalo. Vyhrála maďarská romance z jatek

Režisérka Ildikó Enyedi O těle a duši natočila jako svůj pátý celovečerní film. Její zatím nejznámější počin bylo Mé XX. století (1989). Její tolerantně, mile vyznívající novinka není dokonalý snímek, ale působí neokoukaně a obsahuje momenty svěžího humoru i přirozené intimity mezi dvěma lidmi, kteří stojí nesměle na okraji společnosti. „Poklad je v každém z nás. Chtěla jsem filmem sdělit určitý pocit, měl by být vnímaný spíš srdcem než rozumem,“ říká k vyznění svého filmu režisérka. Možná právě proto si získala nejen srdce hlavní poroty, ale také poroty FIPRESCI a ekumenické poroty a získala jednu z diváckých festivalových cen. V Česku O těle a duši uvidíme na festivalu Be2Can.

Porota Berlinale vedená holandským matadorem Paulem Verhoevenem (Základní instinkt, Hvězdná pěchota, Elle ad.) se zjevně rozhodla v kolísavé úrovni letošní hlavní soutěže festivalu favorizovat výrazně netradiční – i když třeba nesoudržné a chybující – snímky. Nejlepším dokladem toho je letošní Velká ceny poroty a Stříbrný medvěd letošního Berlinale alias Cena Alfreda Bauera pro film otevírající nové perspektivy. Velkou cenu totiž získal africký film Félicité, natočený v Demokratické republice Kongo.Sám jsem v Berlíně patřil k menšině zastánců tohoto nepředvídatelně se vyvíjejícího filmu, který jako jeden z mála hraných snímků ze subsaharské Afriky sleduje ženskou hrdinku a možnosti jejího smíření s vlastním nelehkým osudem. (Což jsou při všech chybách tohoto nesoudržného filmu jeho klíčové hodnoty právě v rámci nestabilní kinematografie afrického kontinentu.)

Přes kosti mrtvých |foto: Festival Berlinale

Stříbrným medvědem pro film otevírající nové perspektivy ocenila porota – podle mě těžko snesitelný – film Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých (s českou tvůrčí účastí). Podle knihy Olgy Tokarczukové vznikl o postarší ženě a vraždách myslivců, ve kterém je možné prakticky všechno, takže není tajemný ani magický, ale svévolný. Pro diváky mimo střední Evropu snad bude tato (vlastně ekoteroristická!) podívaná zkousnutelnější s tím, že se to týká jedné bizarní oblasti kdesi daleko, uprostřed Evropy. Co si s ní počneme v Česku a v Polsku, to nevím. Uvidíme po české premiéře na Febiofestu.

Felicite |foto: Festival Berlinale

Jasné noci a Druhá strana naděje. Dva filmy, na které se nezapomíná

Trochu v druhé linii za excentricky vystavěnými tituly zůstaly – z hlediska cen – dva výtečné, soudržné, ale z hlediska poetiky tradičnější snímky. Německé Jasné noci (r. Tomas Arslan) je výtečné otcovsko-synovské komorní drama odehrávající se během polárních dní v severním Norsku. Na část kritiky ale zjevně – podobně jako další filmy tvůrců vzešlé z nové věcnosti tzv. Berlínské školy – působilo příliš obyčejně a málo inovativně. Jako kdyby skromných a pravdivých filmů bylo tolik, že bychom si z nich mohli vybírat po desítkách. Je dobře, že porota Jasné noci vyzdvihla alespoň skrze ocenění hlavního herce Georga Fridricha.

A se Stříbrným medvědem se musela spokojit favorizovaná Druhá strana naděje. V nístárnoucí legenda finského kina Aki Kaurismäki (Juha, Mraky odtáhly, Děvče ze sirkárny, Hamlet podniká, Zločin a trest ad.) přivádí do světa svých ztracenců v barech, přístavech a starých autech syrského uprchlíka. Navazuje na svůj předcházející film Le Havre, o čemž řekl, že „Z plánované přístavní trilogie se stala uprchlická trilogie. Měním její jméno… Doufám, že třetí díl bude happy end v podobě velké komedie.“ Film Druhá strana naděje je každopádně velice vtipný, otevřeně politický a má nezaměnitelný Karismäkiho rukopis v nových souvislostech, takže je dobře, že přijde do českých kin.

Jasné noci |foto: Festival Berlinale

Pátá loď se na rozdíl od Masaryka na Berlinale nepotopila

Masaryk (r. Julius Ševčík), jediný nový film českého režiséra, uváděný na Berlinale, žádné nadšení nevzbudil. Recenzent Jay Weissberg z Variety Masaryka dokonce roztrhal na cucky krok za krokem. S chutí zkritizoval scénář, výpravu, akcent i celkový projev herců, lokace i režii.Ve většině ohledů je nutné s ním souhlasit. V Česku je film před březnovou premiérou propagovaný kampaní od prosince a očekávaný bezmála jako hit, ale v mezinárodním kontextu šanci nemá, to festival ukázal víc než jasně. Případní Čeští lvi (nominací má Masaryk 14!) na tom nic nezmění.

Sekci Generation Kplus, určenou mladému publiku, ale vyhrál slovensko-český film Pátá loď. Z festivalových zástupců s českou tvůrčí účastí to byl bezpochyby ten nejlepší. Malý, ale silně pocitově založený film je vystavěný kolem námětu ze stejnojmenné knihy Moniky Kompaníkové. A námět je to kontroverzní. Dívka Jarka, zanedbávaná svou matkou, s chlapcem ze sousedství unesou dvě miminka a starají se o ně jako rodiče, ukrytí v domku v zahrádkářské kolonii. Iveta Grófová zobrazené činy nekonfrontuje s právní a dospěláckou realitou, ale dává nám nahlédnout do dětského světa. Film tak díky jejich vidění věcí působí až nečekaně pozitivně.

Film Bez názvu |foto: Festival Berlinale

Muž, který chtěl vidět svět. Film Bez názvu a bez tématuzaplatil životem

Rakouský dokumentarista Michael Glawogger (Sladký život kurev, Dělníkova smrt ad.) natáčel 12 měsíců „film na cestě“, pro který si nepřipravil žádné téma. Jeho cesta ovšem skončila v Libérii, kde dostal malárii a zemřel. Z natočeného materiálu a režisérových deníků dokázala snímek dotáhnout jeho spolupracovnice a střihačka Monika Willi. A je to mimořádný zážitek. Film, který nemá název (zůstal Untitled) a film, o kterém nemůžeme říct nic určitějšího, než že jde o film o životě nebo portrét (části) planety. Anebo že jde o film, který je stejně portrétem svého autora a jeho snahy uvidět svět. Každopádně nejde o cestopis ani o velikášsky působící záběry jako z filmů Home nebo Baraka. Spíš o kroniku pozemského zájmu a údivu, startovní bod diskuse k tomu, jak vnímáme svět a čeho si na něm všímáme, a dovedně nelineárně sestavené dílo vlastních poetických kvalit. Berlinale film uvedlo v letos opět silném programu sekce Panorama. V ní se objevil také dokument I Am Not Your Negro nominovaný na Oscara nebo dvě podařené gay love story Call Me By Your Name a God’s Own Country, potvrzující kromě vlastních kvalit to, že queer cinema udělalo za obrovské kroky kupředu a že není závislé na specializovaném publiku nebo tématech jako je coming-out a nepřátelský postoj společnosti. Oba filmy vyprávějí o intenzitě a problémech vztahů samotných bez ohledu na to, jestli jsou stejnopohlavní nebo ne. To je samo o sobě dobrá zpráva.