Benedictus Buns, karmelitán z Boxmeeru
Žil v ústraní kláštera a přitom se jeho věhlas dostal například až do Švédska.
Za svůj život vydal tiskem devět sbírek duchovní hudby – mše, litanie a moteta a také chrámové sonáty. Kromě hudebních povinností zastával po několik let ve své komunitě i post podpřevora.
Benedictus Buns se narodil kolem roku 1642 v Geldernu v dnešním Německu. V roce 1659 vstoupil do zdejšího karmelitánského kláštera a o rok později složil řeholní sliby a přijal kněžské svěcení a jméno Benedictus od sv. Josefa.
Později odešel do kláštera v Boxmeeru v dnešním jihovýchodním Nizozemsku. V té době bylo Nizozemí protestantské, ale území okolo boxmeerského kláštera bylo nezávislé a lidé zde žijící byli katolického vyznání. Zde sloužil od roku 1679 až do své smrti jako varhaník.
Benedictus od svatého Josefa komponoval především duchovní vokální díla, ale v jeho hudebním odkazu se nacházejí i skladby ryze instrumentální. Společně s Carolusem Hacquartem se řadí mezi nejvýznamnější holandské skladatele 17. století.
Jeho skladby jsou ovlivněné italskou hudbou, lze v ní vysledovat vztah k Bassanimu, Monteverdimu, Corellimu a dokonce i k Marc-Antoinovi Charpentierovi. Úzká vazba na dobovou italskou hudbu naznačuje, že klášter v Boxmeeru mohl mít kontakty s italskými karmelitánskými kláštery.
Benedictus Buns byl také varhaníkem a skladatelem hraběte Oswalda van der Bergh a kolaudátorem varhan. Jeho dny se naplnily 6. prosince 1716.
Nejposlouchanější
-
George Bernard Shaw: Pygmalion. Jiřina Bohdalová a Miloš Kopecký v brilantní irské komedii
-
Charles Dickens: Vánoční koleda čili Vánoční povídka s duchy. Dojemná proměna lidského srdce
-
Hans Christian Andersen: Sněhová královna. Slavná pohádka o nebezpečné výpravě malé holčičky
-
Vánoční vyprávění Sigismunda Boušky, Marka Piętoně, H. Ch. Andersena a Josefa Lady
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.