Básníkův prozaický text a výprava do Království Elmet

Už několikrát byl v Reflexích zmiňován editorsko-literárně-kritický web Kanon na literaturu, na adrese i-kanon.cz. Momentálně tam práci na vydání Spisů Ladislava Grosmana bedlivě sleduje odborník v oboru editologie Michal Kosák. Po výhradách k prvnímu svazku pokračuje i co se týká svazku číslo dvě – Dopisy Mileně. V závěru Michal Kosák hledá smíření s přístupem Jiřího Opelíka slovy: „K dosud netištěným beletristickým textům přistupuje editor i v Dopisech Mileně tzv. redakčně a ani zde jednotlivé zásahy neeviduje. Snad je to jakýsi mechanismus, který někdy nutí editory textů tiskem dosud nevydaných, aby k nim přistupovali jako redaktoři. Stalo se to mnohokrát, následují pak obvykle dekády očišťování autorových textů. Přestože dotýkanému postupu Jiřího Opelíka stále nerozumíme, vnímáme jeho grosmanovské edice nicméně jako počin, který musí nějak souviset se soudržností inspirativní a úctyhodné vydavatelské práce trvající více než půlstoletí.“

Čtenáři v síti

K zamyšlení o prospěšnosti sociálních sítí v podpoře čtenářství mne přivedla reportáž Martina Šplíchala publikovaná na webu Literární.cz z Diskuse o reflexi literatury v médiích a na sociálních sítích. Ta byla Terezou Semotamovou vedena v Knihovně Václava Havla. Video z tohoto čtvrtého pokračování debatního cyklu Ztraceni v překladu najdete jak na stránkách Knihovny VH, tak na YouTube.

Ale zpět k oné Reportáži, respektive k převyprávění téměř půldruhahodinové debaty. Zaznělo tam: „Lukáš Růžička zdůraznil, že k debatě o prodejnosti knih vlivem sociálních sítí postrádáme relevantní data. Přesto je nepochybné, že pozitivní ohlas na sociálních sítích může knize výrazně pomoci, jako příklad uvedl román Anny Cimy Probudím se na Šibuji.

Probudím se na Šibuji autorky Anny Cima|foto: Jonáš Zbořil

S tímto názorem souzněl i Jakub Šofar, jenž se domnívá, že nejlepším prostředkem k zvýšení povědomí o daných knihách je praxe ´jedna paní povídala´. Na mysli měl však běžnou ústní komunikaci; co je Facebook ani Instagram, netuší.“ Jestliže osobní doporučení takto funguje, ať je šířeno jakoukoliv cestou, pak by mohlo stejně posloužit i nedoporučení. Moje čtenářská zkušenost nabízí varování v případě výše zmíněné knihy Probudím se na Šibuji. Popravdě, dílo tak literárně neobratné, kompozičně prostoduché, jazykově nenápadité a v chování postav nevěrohodné až směšné, jsem dlouho nepotkala. Což, napadá mne, by na druhou stranu mohla být dobrá zpráva o stavu české literatury.

Básník Petr Hruška|foto: Vojtěch Havlík

Básník v Katedrále

Zdá se, že básníku Petru Hruškovi nestačí k vyjádření forma koncentrovaná do veršů. Anebo zkrátka zkusil „něco jiného“. Napsal povídku, což zdaleka nemusí znamenat, že by měnil své literární sedlo, možná je to jen letmý dotyk a přibudou-li další, uvidíme. Povídka s názvem Katedrála je pozvánkou do Ostravy, města temných míst, k jejichž prozáření, a možná pochopení, je třeba dost výrazný nadhled, třeba ze střechy kostela…

Království Elmet

Vypravěč Daniel žije se sestrou Cathy a otcem Johnem na samotě v lese, v izolaci od společnosti. Kdysi sourozenci chodili do školy, ale stejně byli odjakživa jiní. Matka se občas objevovala a zase mizela, až se jednou už nevrátila...

Román anglické prozaičky Fiony Mozley (nar. 1988), nazvaný Království Elmet, však zdaleka není jen hodně netypickým příběhem dospívání. V jaké době se vlastně odehrává? Je to novodobá báje? Thriller? Próza s prvky gotického románu? A co znamená jeho poněkud tajuplný název? Románový debut Fiony Mozley se předloni probojoval až do užšího výběru nominací na prestižní Bookerovu cenu. Pro pražské nakladatelství Odeon ho přeložila Martina Knápková. Spolu s anglistou a překladatelem Ladislavem Nagym ji k debatě o díle pozvala amerikanistka Hana Ulmanová.