Baletní večer ve znamení španělského temperamentu
Baletní soubor Městského divadla v Ústí nad Labem připravil večer ve znamení španělské vášně a temperamentní hudby. V nejnovější inscenaci spojil dva kratší kusy: Čarodějnou lásku Manuela de Fally a Bizetovu Carmen ve Ščedrinově úpravě.
Dramaturgie zvolila dvě tématicky korespondující a zároveň zcela odlišné choreografie. Jejich spojení dalo vznik takřka rodinné inscenaci. Známá a líbivá hudba, srozumitelný a jednoduchý příběh, zároveň naprostá stylizační odlišnost obou částí a především příjemná délka předurčují inscenaci k oblibě nejen u generace tradičních diváků, ale činí ji přijatelnou i pro mládež, která by na balet zavítala jen stěží. Hudební líbivost je možná až na škodu, diváci, pobrukující si "hity" z Carmen, totiž inscenaci poněkud ruší.
Za zdánlivou podobností obou částí večera se však skrývá dvojice inscenací téměř protipolných. Zatímco Čarodějná láska šokuje moderními "reáliemi" vpadajícími do baletního celku, interpretace Carmen se nesnaží příběh drasticky posouvat a aktualizovat, ale vrací se ke klasické výpravě a zachycení jižního temperamentu a koloritu. Oproti tomu se úvodní scéna Čarodějné lásky jeví jako silně kontrastní: odehrává se ve sterilním, chladném nemocničním prostředí, v němž se místní zdravotní sestra pohybuje přísně geometricky a úsporně. Jednoduchost děje Čarodějné lásky s sebou však nese i jistá úskalí. Hudební pasáže, které nejsou naplněny dějem, jsou pojednány poněkud bezobsažně, pouze ilustrativně. Tak se jeví některé scény jako neúměrně dlouhé, jako například tanec dívek v sanatoriu či tanec Tří párů. Zajímavý je závěr, který prolamuje scénickou strohost. Doposud všechny rekvizity asociovaly denní realitu: policejní stojany a pásky k ohrazení nepřístupného prostoru kolem mrtvoly, reflektory vyšetřovatelů, fotoaparáty atd. Závěr však vnáší novou rovinu. Objevuje se prospekt pomalovaný poněkud surrealistickým motivem pootevřených dveří, za nimiž prosvítá moře s rackem jako symbolem volnosti.
Taneční varianta Carmen, poprvé uvedená roku 1967 v Moskvě, skýtá řadu dobrých tanečních příležitostí. Choreografický rukopis Petra Šimka je přece jen klasičtější než rejstřík první části. Carmen (Lucia Patoprstá nebo Elena Mazanova) je ztělesněním jižního temperamentu a sexappealu. Její sokyně Michaela (Simona Christianová nebo Margarita Pleškova) reprezentuje zcela jiný, jemný typ ženství. Je však rovnocennou, přesvědčivou partnerkou. Příjemně překvapil i sbor, který se po nepříliš přesvědčivém vstupu dokázal nakonec sehrát. Vyznění úvodu uškodily také zoufale nepadnoucí kostýmy, v nichž tanečnice vypadaly jako předčasně vyspělé školačky. Naštěstí v nich sbor na jevišti nezůstal dlouho. V dalších pasážích se už jeviště rozvířilo teplými barvami vlajících širokých sukní, s nimiž kontrastují přesně se pohybující mladíci v těsně "ulitých" kostýmech.
Taneční zážitek podkresluje živě produkovaná hudba (pod vedením Tvrtko Karloviče) a zpěv. Baletní premiéra v Ústí stojí rozhodně za zhlédnutí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
