Affinity Konar: Jazyk hraje v mém životě esenciální roli

Libozvučný, brilantní a pološílený, jako by vystřižený z fantaskního snu či světa mimo naši realitu. Tak se často mluví o jazyku, kterým píše mladá americká autorka Affinity Konar. Vyhraněný, jasně rozpoznatelný rukopis předvedla už ve své románové prvotině s názvem The Illustrated Version of Things (2009). K dokonalosti ho pak dovedla ve svém druhém románu s názvem „Mischling“, ve kterém vypráví příběh dvou sester-dvojčat, která se stanou obětí lékařských pokusů Josepha Mengeleho v koncentračním táboře Osvětim-Březinka.

Robert Menasse: Pochopil jsem, že román je nejlepší způsob, jak uchopit téma Evropské unie

• Upravit
• Smazat

Rakouský spisovatel Robert Menasse patří k nejsilnějším hlasům současné světové literatury. Právě v těchto dnech představuje na pražském Festivalu spisovatelů svůj poslední román.

Do Prahy přijíždíte představit svůj v pořadí druhý román Mischling, ve kterém vyprávíte příběh dvou sester, které se v Osvětimi-Březince stanou obětí kvasi-lékařských pokusů Josepha Mengeleho. Jak jste pro sebe toto téma objevila? Jak k Vám přišlo?

To je zásadní otázka. Částečnou odpovědí je, že jsem vyrostla na knihách zachycujících holocaust. To téma mě pohltilo už v dětství, stalo se mou neoddělitelnou součástí. Kniha „Children in The Flames“ mě bez přehánění změnila. Našla jsem v ní nejen příběh o dvojčatech, která byla podrobena mučení v koncentračních táborech, ale i příběh o lidech, kteří se po válce museli s touto zkušeností vyrovnávat. Zároveň ukazovala na postavu Josepha Mengeleho a na neuvěřitelné zločiny, kterých se za války dopouštěl. Byla to kniha, o které jsem nemohla přestat přemýšlet, v hlavě se mi rodily všelijaké obrazy, slyšela jsem dokonce i dialogy postav.
Můj zájem o holocaust do velké míry ovlivnily i moje polsko-židovské kořeny. Mé rodině se v roce 1932 podařilo z Polska uprchnout a emigrovat do Ameriky. Často jsem si kladla otázku, co by se stalo s mou rodinou, kdyby se jí nepodařilo utéct. Vždycky mě obklopoval zvláštní pocit nejistoty a viny. Můj původ byl pravděpodobně jakousi iniciací, nejpodstatnější ale bylo setkání s příběhy dvojčat. Bylo to tak silné, že jsem to zkrátka začala dávat na papír.

Ayse Kulinová představuje svoji knihu Poslední vlak do Istanbulu

• Upravit
• Smazat

Nejen o lásce, ale i o odvaze, vytrvalosti a roli bolesti v lidských životech píše ve svých knihách nejprodávanější a nejčtenější turecká autorka současnosti - Ayse Kulinová.

Mischling není jen román o holocaustu, o válečných zvěrstvech, ale i o velmi blízké, intimní sourozenecké vazbě. Je to zároveň kniha o identitě, o vlivu prostředí na ni. Jaké téma Vás vedlo, když jste psala? Čeho především jste se chtěla dotknout, co jste chtěla vyjádřit?

To je něco, o čem sama stále přemýšlím, i po vydání knihy. Myslím si, že nejdůležitější je proces, kdy se při psaní sami sebe neustále ptáte. To, co mě vedlo, byla poezie, hodně mě inspirovaly básně Adama Zagyevského. Věděla jsem, že mířím k určitému cíli. K momentu, kdy vidíme dvě dívky, které všechny ty hrůzy přežijí. A najednou stojí v bodě, kdy se samy sebe ptají: kým teď můžeme být, po všem, co se s námi stalo? V tomto ohledu mě velmi inspirovala jedna z knih Prima Leviho, jeho „Pravda“. Popisuje v ní svou poválečnou zkušenost, mluví v ní o tom, jak těžké bylo vrátit se po Osvětimi, po všem, co viděl a zažil, zpět do života. Právě tato otázka se mi při psaní neustále vynořovala a nenechávala mě být.

Na románu je velmi zajímavý kontrast mezi drsným, krutým příběhem, děsivou realitou a metaforickým, doslova básnickým jazykem, kterým příběh vyprávíte. Co pro Vás – jako spisovatelku - znamená jazyk? Jak byste charakterizovala svůj vztah, svůj postoj k jazyku?

Teď se usmívám, protože tohle je úžasná otázka. Zcela se dotýká toho, kým ve svém nejhlubším nitru jsem, kým se cítím být. Jazyk v mém životě hraje esenciální roli. Jsem hodně plachá, v mém životě byla období, kdy jsem téměř nemluvila. A když mi bylo šestnáct, dospěla jsem do naprostého ticha. A právě to byl moment, kdy jsem začala psát tuto knihu. Zatím nevznikala na papíru, ale v mé hlavě. Právě díky tichu se pro mě slova stávala tak důležitými. Bylo to ticho, co mě posunulo směrem k jazyku. Můj postoj k němu je ale zároveň velmi hravý. Miluji poezii, hru se slovy. Fascinuje mě, jak ze spojení slov stále něco nového a dosud nepoznaného vzniká.

Neil Gaiman a Aj Wej-wej píšou spisovatelům ve vězení

„Mám dokonalou svobodu a můžu psát cokoliv, být tak nápaditý, jak chci, vytvářet postavy a místa, poukazovat na věci, které se podle mě mají změnit. Vy tak svobodný nejste,“ píše britský spisovatel Neil Gaiman v dopise pro karikaturistu Ramóna Esona Ebalé uvězněného v Rovníkové Guineji.

Považujete tedy sama sebe spíš za básnířku než za prozaičku?

Básníky si příliš idealizuji na to, abych sama sebe mohla za jednoho z nich považovat. Poezie pro mě představuje vrchol, největší dar literatury. Je plná tajemství a moudrosti. Domnívám se ale, že bych nikdy nedokázala být natolik precizní, próza mi dává možnost pomalu se k věcem přibližovat, pohybovat se jakoby okolo. Poezie je svět, ve kterém hodně žiji ve své hlavě. Ale necítím se povolaná k tomu, abych ji dávala na papír. Nedávno jsem si ale například zahrávala s myšlenkou vytvořit jakousi hybridní fikci, formu, která by spojovala prozaický jazyk s dlouhými pasážemi poezie.

Pojďme se ještě vrátit k románu Mischling. Velmi mě zaujalo, jakou roli jste v něm přisoudila Josephu Mengelemu. Svým způsobem pro mě tato postava zůstává i po dočtení knihy tajemstvím.

Ano. O jeho roli v příběhu jsem hodně přemýšlela. Přečetla jsem o něm celou řadu knih a viděla několik filmů, a mělo to na mě velmi destruktivní vliv. Jako bych se jeho nelidskými činy sama cítila poškozená, poničená. I proto jsem se nakonec rozhodla určit mu v knize poměrně striktně vymezený prostor, nechtěla jsem na něj poutat pozornost. Dlouhou dobu jsem se snažila pochopit jeho perspektivu, jeho úhel pohledu, a jednu chvíli jsem se tak i snažila části románu psát. Ale vzpíralo se to proti mně, nemohla jsem se smířit s tím, že tento člověk se na lidech dopouštěl takových krutostí, aniž by za to někdy přijal nebo nesl odpovědnost. On sám se po válce ještě cítil dotčený, myslel si, že společnost se k němu otočila zády. Takoví lidé si nezaslouží, aby jim někdo propůjčoval hlas. Ti, kdo si to zaslouží, byli a jsou jeho oběti.