Šimon Pánek: Možná jsem moc četl dobrodružné knížky

Prožíváme složité časy, co vám pomáhá nadlehčovat tíhu problémů?

Je pravda, že svět se dnes potýká s mnoha těžkostmi. Ale taky se neustále vyvíjí. Přestože zápasíme s covidem, na druhé straně je rekordní, jak rychle byly vyvinuty vakcíny, z nichž většina funguje, byť na omezenou dobu. To je určitě  úspěch. U nás doma mě povzbuzuje obrovská solidaritu lidí během koronaviru, po tornádu na Moravě i v dalších případech. Také – a to dobře vnímáme v Člověku v tísni – vidíme solidaritu a snahu pomoct lidem ve světě. Mám radost z toho, že se Česko jako společnost posouvá dopředu, i když, pravda, vlády mu v tom moc nepomáhají. Kolik vzniká spolků, jak stoupla péče o krajinu, o památky, jak se do malých měst a na vesnici vrátil komunitní a spolkový život. To tady ještě před dvaceti lety nebylo.

Takže u vás převládají spíš pozitivní pocity?

Ano, jsem docela optimistický, myslím, že naše společnost je vlastně zdravá. Jen by potřebovala ve svém čele lepší příklady. Určitě ne lidi, kteří ji rozdělují a nabízejí především negace, rozpory, někdy bych řekl až zlo. Kdyby společnost měla lepší vzory, lidi, kteří se dívají do budoucna a probouzejí v nás to lepší, mnohé by se skokově zlepšilo. I náš pocit ze sebe samých. Jako společnost jsme pořád ještě na cestě od komunismu.

Jak se podle vás vyvíjí svět?

Je dnes multipolární, což je možná z čistě teoretického hlediska spravedlivější, ale málo předvídatelné. Vše je nestabilnější, a obávám se, že pro lidská práva, svobody a bezpečí to je spíš zhoršení než zlepšení. Leckde to vidíme i bez ohledu na pandemii. Sledujeme, v kolika zemích autoritáři v posledních letech přitvrdili, jak zkoušejí, kam až mohou jít. Co se děje na hranicích Litvy a Polska nebo pokračující konflikt na Blízkém východě i naše celosvětová neschopnost dostatečně zbrzdit postupující klimatickou změnu – to všechno je velmi problematické a ne úplně optimistické. Když jsem v devadesátých letech s pomocí v konfliktních oblastech začínal, předpokládal jsem, že budeme dál.

Šimon Pánek: „Člověk je k sociální práci asi nějak nastaven už v rodině. Já navíc chodil do oddílů, které byly filozoficky skautské, byť skaut nesměl existovat. Možná jsem taky moc četl dobrodružné knihy, kde hlavní hrdina vždycky pomáhal slabším.“ |foto:Martin Pekárek

Jak jste spokojen s bojem s pandemií?

Je pravda, že se potýkáme s pandemií nového typu viru. Ale není to v historii poprvé. Obávám se, že v boji s virem patříme mezi nejslabší země, především kvůli špatnému řízení vládou. Problém je i v jakémsi rozmlžení, co je a co není pravda A toho velmi využívají dezinformátoři. Jedním z hlavních generátorů fake news je Rusko, které v podstatě nechce silnou Evropu jako svého partnera, ale spíš Evropu slabou a rozdělenou. Tak to bylo v historii celá staletí. Ruská politika vždycky usilovala o to, mít exkluzivní vztahy s některými částmi Evropy, aby je mohla v zahraniční politice využívat.

V čem nás pandemie poučila?

Covid ukázal, že spousta věcí se dá vyřešit i online, což znamená úspory. My pracujeme v mnoha zemích světa a mohli jsme razantně snížit množství letů a letenek, spoustu věcí jsme vyřešili na dálku. Jsme rádi, protože se chceme chovat environmentálně a klimaticky zodpovědně, a zároveň zodpovídáme za peníze, které nám svěřují lidé, vlády a mezinárodní organizace. Zjistili, jsme, že můžeme omezit pohyb o třetinu, což je hodně, můžeme ušetřit peníze i emise, které lety přinášejí. V Česku pak je velmi pozitivní, že se nám daří dostat techniku a spojení do sociálně slabých rodin, k dětem, které žijí na takzvaně špatné adrese, nezvládají školu a potřebují podporu zvenčí.

Čtěte také

Pořád jsme v křeči, stále jsou tu figury, které staví jen na negaci, jako třeba prezident, myslí si Šimon Pánek

Začínal jste s humanitárními aktivitami v Arménii, kde v roce 1988 bylo katastrofální zemětřesení. Co k tomu dvacetiletého studentíka motivovalo?

Člověk je k sociální práci asi nějak nastaven už v rodině. Já navíc chodil do oddílů, které byly filozoficky skautské, byť skaut nesměl existovat. Možná jsem taky moc četl dobrodružné knihy, kde hlavní hrdina vždycky pomáhal slabším. Rok nebo dva před zemětřesením jsem byl na Kavkaze, lezli jsme po horách, v Arménii jsme chtěli vidět kolébku křesťanství. Našli jsme nádhernou zemi plnou vlídných lidí, kteří byli k nám Čechům neuvěřitelně vřelí. A zůstalo to v nás. Když jsme pak viděli záběry ze zemětřesení v televizi a pomoc z jiných zemí, dokonce i z Rumunska, zatímco z Československa nic, bylo pro nás přirozené snažit se jim pomoct.

Jak jste na to šli?

Byli jsme organizačně zdatní, v rámci možností zcestovalí, tak jsme šli na sovětskou ambasádu vyjednat pomoc s dopravou do Arménie, pokud uděláme sbírku. Oni řekli ano, a tehdy „ano“ ze sovětské ambasády bylo jako mandát něco udělat. Ohlásili jsme sbírku v televizi a zvedla se obrovská vlna solidarity, lidé stáli fronty, aby mohli Arménii pomoct. A když vidíte, že lidé chtějí pomáhat, je to hrozně motivační.

„Často slyším, jak se všechno zhoršuje, jak už to není jako dřív. Ostatně populisté na této vlně často jedou. Ale podle mne mladí lidé rozhodně nejsou horší než dřív, v mnohém naopak,“ je přesvědčený Šimon Pánek |foto:Martin Pekárek

Jako studentský lídr jste byl ve své době populární, zvolili vás poslancem, měl jste šanci stát se politikem, ale vzdal jste to.

Já to nevzdal, já do politiky od začátku nechtěl jít. Byl jsem poslancem asi sedm dní, protože jsem dostal sto padesát tisíc preferenčních hlasů na severní Moravě.

Proč jste nezůstal?

Zdálo se mi, že jsem na to mladý, že když je člověku dvaadvacet, měl by nejdřív trochu poznat svět a porozumět životu. Už tehdy jsem si uvědomoval, že v politice  je velmi těžké udržet si nějakou integritu. To je zodpovědnější část mých důvodů, ale abych byl upřímný, měl jsem i ty čistě osobní. Získali jsme svobodu a já chtěl cestovat po světě, taky jsem se za revoluce zamiloval, takže mé myšlenky směřovaly jinam.

Jeden čas jste působil v prezidentské kanceláři Václava Havla. Jak na vás, mladého kluka, který tam nastoupil jako hradní úředník, působil?

My jsme s Havlem měli daleko víc co do činění předtím, než jsem tam nastoupil. Ostatně po dvou letech jsem zjistil, že úřednická pozice mi nesedí, tak jsem odešel. Havel na mě vždycky působil velmi motivačně, inspirativně, povzbuzujícím dojmem. Nebyl úspěšný korporátní technický manažer, který předem ví, co a jak bude, jak to v byznysu bývá. Měl pronikavou inteligenci, ale uměl naslouchat a počkat, co řeknou druzí, a teprve pak formulovat názor. Já osobně cítil jeho podporu. Velmi podporoval taky Člověka v tísni. Říkal, že spolu se svobodou musí přijít také odpovědnost nejen za nás samé, ale měli bychom přijmout aspoň malou částečku odpovědnosti za místa, která na tom nejsou tak dobře. 

Což se stalo i posláním Člověka v tísni.

Tehdy v devadesátých letech procházely postkomunistické země bouřlivým vývojem, mnohde vznikaly konflikty A my přirozeně zamířili do těch oblastí, abychom alespoň trochu pomohli. Možná v tom byla i touha pochopit, co je válka, jak vzniká, proč lidé proti sobě najednou bojují, když spolu předtím žili desítky let.

Předání ceny Homo Homini 2020, kterou obdržel tádžický právník Buzurgmehr Jorov. Cenu za něj převzal jeho bratr, aktivista Džamšed Jorov, protože Buzurgmehr je aktuálně ve vězení. Cenu předávají Oleg Sencov a Šimon Pánek.|foto:Lukáš Bíba, Jeden svět

U vašich začátků byl novinář Jaromír Štětina, že?

Ano, Mirek dal impulz ke vzniku prvního týmu, je to v dobrém slova smyslu „kmotr“ naší existence, byl autorem myšlenky „pojďme tam vozit pomoc a zpátky svědectví“. První roky jsme takhle fungovali.

Dnes je Člověk v tísni velká organizace, působí doma i na mnoha místech světa. Jak byste vaši práci definoval?

Vnímáme se jako služba mezi těmi, kdo chtějí pomáhat, a těmi, kteří pomoc potřebují. Neziskový sektor je rozdrobený, ale ta pestrost mu docela sedí. Když se stane nějaká velká katastrofa, dokážeme se spojit. V Česku velmi dobře funguje solidarita, když uhodí tornádo, přijdou povodně nebo zemětřesení. Horší to je s dlouhodobým dárcovstvím, v tom jsou v západní nebo severní Evropě a ve Spojených státech lepší. Pro nás je zásadní Klub přátel Člověka v tísni, což jsou desetitisíce lidí, kteří nás dlouhodobě podporují. Pokud mohu, chtěl bych poprosit, aby se čtenáři podívali na naše stránky a členství v Klubu zvážili. Má to smysl.

Je takový příměr, že když někdo chce pomoct chudému člověku, nekoupí mu rybu, ale udici, aby si ji chytil sám. Děláte to tak?

Samozřejmě, tam, kde to jde. Když někde probíhá živý konflikt, nemůžeme lidem říkat, ať si zvýší odborné vzdělání, protože mají hlad. Jsou místa, kde je okamžitá konzumní humanitární pomoc, která se rozdává a spotřebovává, v dané chvíli jedinou možností. Ale kde to jen trochu jde, pracujeme na rozvoji malé ekonomiky, zemědělství, vzdělanostních struktur, na zdrojích pitné vody. Rozvojová práce je samozřejmě daleko zajímavější, protože učí lidi vzít život do svých rukou.

Ve studiu Českého rozhlasu Plus na veřejné debatě na téma Konec migrace?|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Některé vaše aktivity mají širší přesah, třeba festival dokumentárních filmů Jeden svět. Proč jste se do něj pustili?

V Člověku v tísni se od počátku angažovali lidé, kteří měli něco společného s novinařinou a cítili potřebu komunikovat a vysvětlovat. Je tedy pochopitelné, že myšlenka festivalu, který bude přinášet hlubší, kvalitnější, dokumentárně dobře zpracované informace o složitých tématech ve světě, padla na velmi úrodnou půdu.

Když už jsme u filmu, chci se zeptat na jeden váš „hřích mládí“ – na účinkováni v hraném filmu Corpus delicti.

K tomu bych se fakt nerad vracel.

Uznávám, není to hit, ale zajímavost to ve své době byla, a vy jste tam hrál jednu z hlavních rolí. Jak jste se k ní dostal?

Zavolala mi režisérka Irena Pavlásková, já se podíval na scénář a zdálo se mi, že má smysl. Chtěl jsem si to zkusit, a přiznám se, taky mě lákal honorář, který byl na začátku devadesátek astronomický: dostal jsem čtyřicet tisíc korun! Jel jsem za to pak na několik měsíců do Indie. Mimochodem, ten film byl hvězdně obsazen, tím nemyslím sebe, ale třeba Jiřinu Bohdalovou, Michala Dočolomanského, Karla Rodena a další. To byly hvězdy, já byl laik. Ta zkušenost pro mě nebyla dobrá. Jsem člověk aktivní, který potřebuje věci vytvářet. Profesionální herci se na filmu také takto podílejí. Ale já si připadal jako balík. Tady mě posadili, čekal jsem, tady jsem se prošel, pak ještě třikrát, aby byl záběr v pořádku… Prostě to nebyl můj styl práce. Však mě pak už nikdo s dalšími nabídkami neoslovil, protože ten film nebyl z nejlepších a můj výkon taky ne.

Čtěte také

Češi jsou po zkušenosti s komunismem stále málo přirozeně sebevědomí, myslí si Šimon Pánek

Jedním z vašich osobních projektů je online vzdělávací manažerský kurz na internetu. Můžete o něm říct něco bližšího?

Dlouho se zabývám tím, jak řídit organizaci, která má dva tisíce zaměstnanců a kde motivačním faktorem a cílem nejsou peníze. Dvacet let, kdy o tom vědomě přemýšlím, pracuji s leadershipem, který je postaven na autenticitě, na hodnotách. Ve svém kurzu se snažím předat něco, na co jsem přišel, vyzkoušel, co používám posledních dvacet let. Dělám to externě na vzdělávacím portálu Seduo.

Svým způsobem i to je herecký výkon… Tak děkuji, že jste si na mě našel čas…

Ale ještě jsme přece neprobrali Vánoce! Za pár dní jsou tu a měli bychom přidat něco hezkýho. Já mám tři děti, patnáct, třináct a pět let, a na Vánoce se samozřejmě těším kvůli rodině.

A taky mívají o Vánocích lidé otevřenější srdce a peněženku pro dobré skutky, viďte?

Myslím, že ano. Vánoce a blížící se konec roku je čas, kdy myslíme na rodinu, na blízké i na jiné lidi, jak jim udělat radost. To určitě přispívá k tomu, že jsme otevřenější. Ostatně my v Člověku v tísni s tím počítáme a máme každoročně před Vánoci takovou akci, kde nabízíme skutečné dárky.

Skutečný dárek – Šimon Pánek na misi v jižní Etiopii|foto: Člověk v tísni

Co je ve vašem pojetí „skutečný dárek“?

Jsou to dárkové certifikáty na stránce skutecnydarek.cz. Kdo chce něco vtipného darovat a neví, zda má koupit další vázičku nebo ubrus, může si tu vybrat ze spousty zajímavých dárkových certifikátů. Ty peníze pak jdou do Afriky nebo do Asie na pomoc. Můžete darovat třeba sazenice ovocných stromků, bezpečný porod nebo zdroj pitné vody.

Šimone, úplně na závěr: Jak se vám jeví budoucnost?

Často slyším, jak se všechno zhoršuje, jak už to není jako dřív. Ostatně populisté na této vlně často jedou. Ale podle mne mladí lidé rozhodně nejsou horší než dřív, v mnohém naopak. My hodně pracujeme se studenty a školáky, a když se podíváme na dobu uplynulých deseti let, vidíme u nich velké pozitivní posuny. Jsou otevřenější, aktivnější, víc se zajímají o svět, jsou tolerantnější k jinakosti, mají lepší vztah k Evropě. A jsou sebevědomější. To mě naplňuje velkým optimismem a doufám, že je to záruka, že zůstaneme v srdci západní Evropy. Protože spekulovat o nějaké třetí cestě, o něčem „mezi Západem a Východem“ nás zatraceně ohrožuje, zavání tím, že po nás někdo z toho Východu hrábne a dopadne to s námi špatně. Budoucnost naší země je v tom, že budeme integrální součástí západní Evropy. A ve zdravé mladé generaci.