Když člověk dává, je mu z druhé strany přidáno. S Jiřím Pavlicou o štěstí v životě

13. prosinec 2021

Rozhlasové vzpomínání houslisty, hudebního skladatele a uměleckého vedoucího Hradišťanu Jiřího Pavlici nabídnou od pondělí 20. prosince vltavské Osudy.

Ponejvíce je jeho jméno spojeno s Hradišťanem, houslemi, nezaměnitelným hlasem, ale také s nepřeberným množstvím písní, které mají jedno podstatné společné, a to pečlivě vybírané nadčasové texty, které oživuje jeho nezaměnitelná autorská hudba. Svůj tvůrčí potenciál ovšem Jiří Pavlica rozprostírá „napříč žánry“, ten „klasický“ nevyjímaje.

Kde se bere energie ke zvládání tolika záležitostí najednou a navíc v kvalitě s vysoce nastavenou laťkou?

Nevím, jestli tomu tak skutečně je, ale kdyby, taky bych to rád věděl. Možná jsem po rodičích docela pracovitý, ale podstatné bylo asi ono tíhnutí, které prostě v člověku je. Bavilo mě hledat a objevovat. Možná často už i objevené, ale když jsem na to přišel sám, to byl teprve ten správný pocit. A postupem času jsem pochopil, že objevovat jen pro sebe je málo, že je třeba se podělit s druhými, že teprve sdílená radost, vlastně obdarování druhých, je to největší štěstí. A oblast umění mi nabízí nepřeberné možnosti, ať už jako autorovi nebo interpretovi. Činí mě šťastným, když můžu dělat šťastnými druhé, jsou to vlastně spojité nádoby.

Z vyprávění v Osudech, které v závěru adventu a během svátků vysílá Český rozhlas Vltava, lze vycítit velkou úctu a lásku k rodičům. Z čeho především pramení?

Každý z nás, ať si to uvědomujeme více či méně, čerpáme ze zdroje emocí a poznání svého dětství. Základem je rodina a v ní mají nezastupitelnou roli rodiče. Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal v harmonickém prostředí a že maminka a tatínek mi mohli být příkladem svými životními postoji. Byli víc než pracovití, spíš dřeli do úmoru, aby nás čtyři děti mohli zabezpečit. Ale oni stíhali mnohem víc, dávali jistotu domova, pocit bezpečí, prostě víru, lásku a naději. A i v dobách politicky složitých nikdy neuhnuli. Zaslouží si úctu a obdiv.

Primáš Hradišťanu Jiří Pavlica

Jakou skutečnou roli, lépe řečeno jaké poslání má rodina v současném světě uhánějícím za „zážitky“?

Z mého pohledu se podstata rodiny nemění, to jen dobové kulisy a kolority se proměňují, sociálně-ekonomické aspekty vývoje přenechme odborníkům. Zdá se mi, že to rodiny mají čím dál složitější, protože čím povrchnější, nablýskanější a agresivnější nabídky a vlivy jsou, tím jsou lákavější a nemalá část populace se jim neubrání. Posouvání norem a relativizace hodnot je velmi ošidná, stejně jako bezbřehá svoboda zakrývající obyčejné sobectví. Nevím, možná jsou tito lidé šťastnější, ale já chápu rodinu jako něco pevného, co stojí na pilířích lásky, vzájemné úcty, tolerance, zodpovědnosti vůči sobě i dětem…

Před pandemií měl Hradišťan v předvánočním období doslova fofr. Na úkor svého pohodlí a klidu. Odkud jste čerpali sílu ke každodennímu vydávání se druhým?

Já ani nevím, prostě když člověk dává, je mu z druhé strany přidáno, je to trochu tajemství koloběhu energie. Ale bývalo to náročné fyzicky i psychicky, protože repertoár v tomto období není nevyčerpatelný a při počtu koncertů je těžké si uchovat pocit a nasazení, aby to byl vždy originál. Proto jsem program často obměňoval. Dnes je to poněkud jiné, řada koncertů byla zrušena nebo přeložena na neurčito, takže se příděl setkávání s diváky stává vzácnější. V poslední době jsem zaregistroval u diváků jistou proměnu. Živá kultura se jim stává čímsi životodárným, co potřebují a čeho si více považují. Po první vlně covidu jsem měl pocit, že to s lidmi moc nepohnulo, ale teď jsou jiní, mnohem pokornější a možná si při

Čtěte také

poslechu více uvědomují obsah našeho sdělení. Sám sebe jsem se ptal, zda náš repertoár za dobu lockdownu nezestárnul? Snad to nebude moc odvážné, když řeknu, že mám pocit, že naopak na své hodnotě získal. A mám radost z toho, že to posluchači vnímají.

Adventní koncertní maraton končíváte v kostele svaté Markéty na pražském Břevnově. To je pro všechny zúčastněné i svátek slova, o který se postarají texty, které zhudebňujete, ale také váš břevnovský hostitel – arciopat Prokop Siostrzonek. Mám dojem, že vy dva už ani nepotřebujete scénáře, jen se „napojíte“ vzhůru a vše moudré mezi vámi jiskří a rezonuje.

Je to naprostá pravda, pan arciopat je tak moudrý člověk, že vždy vyhmátne to nejpodstatnější a umí to srozumitelným jazykem, s vlídností a humorem sobě vlastním, sdělit ostatním. To ale neznamená, že se nepřipravujeme, pečlivě zvažujeme, abychom přinesli vždy něco nového a překvapivého. A můžu říct, že pro mě je tato spolupráce další vysokou školou, člověk se má stále co učit. No, spíše se pokoušet načerpat něco z jeho moudrosti. A ta se naučit nedá, k té musí člověk dozrát.

autor: Eva Ocisková
Spustit audio

Související