Mým tématem je obraz, a to v různých podobách, popisuje svou tvorbu malíř Hábl

Obraz si Hábl vždy představuje skrze diváka, který je při jeho tvorbě zásadní.

„To, co se mi odehrává v hlavě si snažím představit a vcítit se do hlavy diváka. Takže divák je pro mě naprosto prioritní stejně jako obraz a snažím se to propojit tak, aby tam přeskočila jiskra a člověk se zastavil. Aby se dokázal podívat, vstoupit, posečkat, zastavit se. Bez diváka bych byl jako ryba bez vody,“ přiznává.

Patrik Hábl|foto:Bohumila Reková

Výstavy často dělá bez popisků a interpretaci nechává na samotném divákovi.

„Vždy je na něm, jestli tam ještě uvidí navíc nějakou figuru, nebo nějaký další obrys něčeho. Takže to mě vždy potěší, pokud je to bohatší a na interpretaci širší,“ dodává malíř.

Před časem přiznal, že při tvorbě abstraktních obrazů používá dechová cvičení.

„Samozřejmě, že je to trošku nadsázka, ale když člověk musí v nějakém ohybu, ať už mít hlavu dozadu, to znamená absolutně vyvrácenou krční páteř, anebo naopak v předklonu nad dlouhým svitkem, tak se s dechem musí pracovat. Musí to to tělo zvládnout, abych se pak dokázal druhý den postavit na nohy. Takže je důležité,“ popisuje.

Nejmladší generace žije úplně jinak

Dílo Patrika Hábla Black Mouintains vydražila aukční síň Sotheby’s za více než 10,7 tisíc liber. Obraz s názvem Blue Landscapes v Sotheby’s byl vydražen za téměř 7 tisíc liber.

Když se ho studenti ptají, co mají dělat, aby uspěli stejně jako on, říká, že se musejí rozhodnout pro svůj obor pro své téma. Obětovat mu nejen duši, ale i pracovitost a píli.

Čtěte také

Pro snoby jsou mé obrazy až moc náročné, vyhýbají se jim, říká malíř Lubomír Typlt

„Dnes žije nejmladší generace úplně jinak. My jsme na všechno čekali, všechno nám dlouho trvalo a oni chtěj všechno hned. Mají neuvěřitelnou strategii a koncept a přesně vědí, za čím jdou. A najednou, když mají pro to něco udělat, nebo čekat nebo trošku zpomalit, tak to nedokáží,“ zamýšlí se.

Tvorbu Hábla lze vidět i v barokním interiéru kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde obrazy barokních oltářů nahradilo současné umění. Byla to jeho první intervence do podobného prostoru. Přiznává, že rozvaha byla složitá.

„Kostel je přece plný obrazů, zdobných soch a neuvěřitelných štuků. Kam to dát? A pak to rozhodnutí pro nejsložitější věc, neřešit jen presbytář sám pro sebe, ale pojednat to koherentně, kompaktně. Překvapit i tak, aby si to člověk nevšiml. Bylo to složité, jako chodit po laně se zavázanýma očima,“ popisuje.

Čtěte také

Malíř Otto Placht: V Latinské Americe jsem našel energii, která je mi blízká

A pokračuje: „Ale čím více jsem se blížil oltářnímu obrazu, jsem si uvědomil, že to vyžaduje i zlatou barvu, kterou jsem dříve vůbec nepoužíval. Představoval jsem si jen černobílé, syrové obrazy. A byl jsem mile překvapen, že se to setkalo s obrovskou odezvou. S tím, že věřící dokonce chtěli, aby to tam zůstalo. Bylo to úsměvné, já jsem si to totiž představoval jako dehonestaci.“

Poslechněte si celé Hovory. Moderuje Petr Vizina.