Herečka Magdaléna Borová: Čistíme cestu svým dětem

Jak jste prožívala roli Marie Veberové?

Řekla bych, že není nejvděčnější hrát člověka, který je pevný a dobrý od začátku až do konce. To mi připadalo těžké – že jsem tam pořád „jen byla“. A dívala se na to všechno. Na tu hrůzu. A nějak jsem ji zpracovávala. Šlo o to ustát to – sama za sebe. Vlastně jsem moc nehrála. Člověk musí mít odstup, ale některé chvíle byly velmi silné, musela jsem je ze sebe sklepávat. Myslela jsem na to, že to byla pro ty lidi skutečnost. Scéna odsunu, když nás vyháněli, byla pro mě asi nejhorší. Cítila jsem v těle strašnou únavu, přitom jen setinku té, kterou tehdy prožívali oni. Když jsme natáčeli, nebyla jsem v moc dobrém rozpoložení a paradoxně mi to celé pomohlo. Co jsem mohla prožít před kamerou, mi dávalo úplně jiný pohled na to, co jsem prožívala v osobní rovině. Když jsem se vracela domů, říkala jsem si: „Panebože, děkuju ti, že můžu žít tento život.“ A zároveň jsem během natáčení svou vnitřní bolest, svou ztrátu, mohla do Marie pustit. Vzájemně jsme se o sebe opřely.

„Babička se po válce dlouho nechtěla smířit s tím, že celá její rodina už nežije, nechtěla tomu věřit, pořád doufala, že se někdo vrátí. Asi i to držení se minulosti, svých tajných představ, máme společné.“|foto:Mona Martinů

Když jste se na roli připravovala, jak moc jste chtěla vědět o skutečné paní Korbelové?

Moje znalosti ohledně poválečného odsunu byly spíše povrchní. Musím přiznat, že větší množství fakt jsem k sobě pustila až po konci natáčení. Seznámení se skutečným synem Marie, s panem Ferdinandem Korbelem, pro mě bylo moc důležité a mé účasti na filmu dalo ještě jiný smysl.

Jak moc je postava Marie Veberové skutečné paní Korbelové věrná?

Paní Korbelová ve vesnici zůstala a zažívala s rodinou těžké časy. Například k nim do domu chodili cizí lidé a říkali, že si ho berou, že je po Němcích. Chovali se k nim, jako kdyby neexistovali… V tom se její příběh liší od filmového scénáře, kde je Marie odsunuta podruhé, do vnitrozemí. O tom jsem třeba nevěděla, že se to dělo, že je znovu vyháněli ještě komunisti. Víc lidí z okolí mi říkalo, že toto vnímali jako jedno z nejsilnějších míst celého filmu. Tehdy se Marie projeví nejpevněji. Prostě dohází seno a jde dál.

Jako Marie Veberová v Krajině ve stínu. „Připadalo mi, že jsem se tím filmem dotkla nějakého druhu dospělosti,“ říká Magdaléna Borová|foto:Bontonfilm

Jak film zvládl Ferdinand Korbel, mluvila jste s ním?

Příběhu jeho maminky se dostalo další pozornosti, což mu snad udělalo dobře, protože se jej celý život snaží zveřejňovat. Viníky tušťského masakru se dokonce snažil dohnat k soudu, bez úspěchu. Myslím, že pan Korbel je velmi křehká duše, bolestně poznamenaná. Celý život se potýkal s pocity podřadného člověka, občana druhé kategorie, s tím musí být moc těžké bojovat. A když jsem ho na premiéře viděla – s jeho dcerou a vnuky, kteří z toho filmu měli radost – cítila jsem v tom velký smysl: Mluvit s dětmi o tom, co se stalo, předávat to dál.

Čtěte také

Nad scénářem jsem oněměl. To nebyli vojáci, ale sousedi, říká Bohdan Sláma k novému filmu Krajina ve stínu

Viděly film vaše děti?

To ne, na to ještě mají čas. Ale bavíme se o hodnotách: o ochotě pomoci, o odvaze, svědomí, o tom, co znamená obstát s čistým štítem, co je to vnitřní morálka. Což vnímám jako témata postavy Marie. Ona ale na druhou stranu ani jinak nemůže, protože musí bránit život pro své děti, musí jít dál. To bylo dobré uvědomění i pro mě osobně. A po premiéře jsem i já sama před sebou měla pocit, že jsem obstála. Že jsem se vydržela tak dlouho dívat v kině sama na sebe, což nebývá jednoduché, a nevadilo mi to. Bylo pro mě důležité, že jsem si dovolila sama sobě něco takového říct. Ani to nemusí nikdo vědět, stačí, že to vím já. Připadalo mi, že jsem se dotkla nějakého druhu dospělosti. Dá se říct, že tématem, které pro mě celý ten film i jeho vznik provázelo, byla odvaha. Odvaha Mariina, moje a třeba i odvaha Bohdana Slámy obsadit několik hereček a herců, kteří se ve filmech často neobjevují, nejsou známými tvářemi. A samozřejmě odvaha se do takové látky pustit, ponořit se do tak nepříjemné minulosti.

S Patrikem Děrgelem v adaptaci nejslavnějšího románu Jane Austinové Pýcha a předsudek na scéně Národního divadla |foto:Patrik Borecký

Moje zkušenost s tímto filmem je taková, že jsem ho k sobě nejdřív nechtěla pustit, až postupně mi docházelo, jak je pro mě důležité si podobná témata umět zpřítomnit. Když se člověk otevírá traumatické minulosti svých předků, co mu to ještě, kromě uvědomění, že se máme nyní o tolik líp, může přinést?

Myslím, že nic jiného, než to k sobě „pustit“, nemá smysl. Pojmenovat to, prožít, probolet a přijmout zodpovědnost. Tím vším se čistíme a čistíme i cestu našim dětem. A jakmile si to připustíme, začnou se dít léčivé procesy, kterým ani nemusíme rozumět, ale které nás přibližují zase o kousek na cestě k sobě.

Po tatínkovi jste židovka, ovlivnilo to nějak vaše přijetí toho příběhu?

Když sleduji jakýkoli příběh z druhé světové války, myslím na svou rodinu, která si prošla holocaustem, ze strany babičky i dědy všichni skončili v koncentráku. Myslela jsem na to, že by z toho filmu měli radost. Cítím se s nimi silně propojená, hlavně s babičkou Gertou, které jsem dost podobná, nejen fyzicky, čím dál víc se mi to potvrzuje, když mi o ní táta vypráví. Našli jsme fotky, kde je babička s miminem – měla taky syna a dceru jako já – a vypadá tam jako moje dvojče.

V Českém rozhlase: Magdaléna Borová při natáčení minutové hry Alpská romance|foto:Prokop Havel,Český rozhlas

Co kromě fyzické podoby máte s babičkou Gertou společné?

Životní tempo, určitou dávku poddajnosti, citlivost, hudební nadání, schopnost mít v bytě nepořádek… Babička se po válce dlouho nechtěla smířit s tím, že celá její rodina už nežije, nechtěla tomu věřit, pořád doufala, že se někdo vrátí. Asi i to držení se minulosti, svých tajných představ, máme společné.

Hlásíte se k  židovské tradici?

Aktivně ne. Táta odebírá časopis Roš Chodeš, ví, co se děje v židovské obci. Babička s dědou jsou pohřbeni na židovském hřbitově. Ale jinak žádné tradice nedodržujeme, babička s dědou byli sociální demokrati, po roce 1948 komunisti a své židovství od sebe po válce odřízli. Chtěli žít v klidu rodinný život. To je ironie, že tady hraju paní, které komunisti sebrali domov, a moji prarodiče komunisti byli. Když si představím, že bych byla přímo potomek lidí, kteří ta zvěrstva páchali... musí to být šílené, ti lidé často vinu vytěsňují. To nám, myslím, chybí – dokázat si přiznat, co bylo špatně. Zase ta odvaha. A schopnost omluvit se. A další téma, které s Krajinou ve stínu souvisí: Co to znamená někomu odpustit?

S Karlem Dobrým v inscenaci Národního divadla Othello, benátský mouřenín|foto:Martin Kámen

Jak se u vás v rodině mluví o tom, že babička s dědou byli komunisti?

Ne že by se to tutlalo, ale spíš jsme si z toho vždycky dělali srandu a až tak moc jsme o tom nemluvili. Děda byl ve straně, byl přesvědčený levičák, a babička s ním držela basu. Chtěli už být po válce v klidu.

To je pochopitelné.

Ale nemuseli, na druhou stranu.

Ptala jste se třeba někdy, jestli věděli o „procesech“?

Neptala. Ale táta mi říkal, že samozřejmě věděli, že to bylo svinstvo.

I moje babička s dědou byli komunisti. Je pro mě problematické k této relativně nedávné minulosti zaujímat nějaký postoj…

Tatínek mojí mámy byl naopak za komunismu sedm let ve vězení, takže z máminy strany jsem zase vždy jasně cítila postoj „komunismus je zlo“. Ale že děda s babi byli komunisti, to se nijak neřešilo. To byl prostě děda s babi.

Celý rozhovor s Magdalénou Borovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.