Tramvaj do stanice touha v novém provedení v Londýně a v Sydney

Tramvaj do stanice touha amerického dramatika Tennesseeho Williamse patří k titulům, po němž touží mnohé herečky. Není divu, že se v nich ve světě objevují i významné filmové hvězdy.

Tramvaj do stanice touha (A Streetcar Named Desire) měla premiéru na Broadwayi v Divadle Ethel Barrymore v prosinci 1947, hrála se dva roky a měla 855 repríz. Režisérem byl tehdy Elia Kazan, v originálním obsazení figurovala Jessica Tandy jako Blanche a Marlon Brando jako Stanley. Na Broadwayi se naposledy hrála v roce 2005 ve Studiu 54 s Natashou Richardsonovou a Johnem C. Reillym v hlavních rolích.

Od doby vzniku hry neuplynul snad jediný rok, kdy by se někde ve světě nehrála. Výjimkou není ani ten letošní. Obě inscenace, o kterých budu mluvit, mají nadšené recenze, a to nejen kvůli obsazení hlavní role jižanské krásky Blanche de Bois skutečnými hvězdami.

V Donmar Theatre v londýnském West Endu, kde ji sériově uváděli od jara, vsadil režisér Rob Ashford na Rachel Weiszovou. Ta za svůj výkon v ústřední roli získala od recenzentů čtyři (někdy i pět) hvězdiček z pěti. Přitom na počátku šly hlasy, že obsazení Weiszové je úlet, protože je na tuto roli ještě mladá (navzdory tomu, že je o osm let starší než předpisuje scénář). Tyto pochybnosti jsou však dnes zapomenuty, a kritika nešetří chválou nejen na její adresu, ale i na adresu celého představení.. London Evening Standard například píše: "Hudba Adama Corka a vertikální scéna s rozviklaným spirálovitým schodištěm vytváří komorní prostor s nervní, tajemnou atmosférou, kde se pohybují Williamsovy zraněné duše. Elliot Cowan jako Stanley je macho, surové zvíře. Jak říká Stella, je to "jiný živočišný druh" Ruth Wilsonová jako Stella je senzitivní, vášnivá, ale zároveň vnímavá a empatická vůči druhým. Ale klíčem ke všemu je Rachel Weiszová v roli Blanche du Bois. Už při prvním setkání vystřídá několik poloh - nese jako Kleopatra, ale je v ní něco divného. Její rejstřík se pohybuje se od smyslného flirtování, přes lehkovážné švitoření, horečnatě blouznivé vzpomínání až po obhroublou hysterií. A co teprve, když předvede své etudy s vytouženou flaškou alkoholu, kterou bere jako svého nejmilejšího partnera..." Sama Weszová ke své roli podotkla, že jí nejde o to, aby byla realistická, ale magická,a podle skvělých ohlasů se zdá, že se jí to dokonale povedlo.

Druhou, ještě slavnější hvězdu, má inscenace v australském Sydney Theatre - Cate Blanchettová se společně se svým manželem podílí od roku 2008 na vedení tohoto divadla, a už se jim podařilo zde uvést několik pozoruhodných inscenací. Pro Tramvaj do stanice touha si pozvali jako režisérku bergmanovskou herečku Liv Ullmannovou a hlavní roli si Blanchettová ponechala pro sebe. O tom, že to není něžné ženské představení, ale jsou tu drsná místa, svědčí zpráva, která před pár dny oběhla světová média - spoluhráč Blanchettové Joel Edgerton v roli Stanleyho po ní hodil na scéně rádio, které ji zranilo na hlavě. Přesto herečka dohrála představení a teprve poté byla odvezena do nemocnice. Podle kritiky Liv Ullmannová postavila do centra hry marný boj starých zlatých časů proti novému drsnému světu civilizace. Tomu odpovídá i výprava - křehká kráska ze starého světa se ocitá v drsném šedivém prostředí činžáku, s nouzovým východem v pozadí v pokoji s jedním špinavým oknem. Hra začíná tím, že vidíme v bodovém reflektoru křehkou opuštěnou Blanche, sedící na kufru s hustým nánosem make-upu na tváři. Kritika zdůrazňuje neuvěřitelné proměny Blanchettové, která se z trochu jeté krásk˙ přímo před očima diváků proměňuje, postupně zestárne o pět, o deset či o patnáct let. Chvílemi působí dětinsky, chvílemi čiší sebevědomím, a vzápětí poklesne do pózy ženy usmýkané a unavené životem. Ve chvíli závěrečné beznaděje se pak vzepne k až zoufalé krutosti. Zanedlouho se Sydneyské divadlo představí v New Yorku - už dnes jsou prý lístky beznadějně vyprodané.